Zřízení dnešního Ústředního autobusového nádraží Zvonařka předcházely starší snahy o vytvoření adekvátního zázemí pro autobusovou dopravu v Brně. Z plánu funkcionalistického autobusového nádraží architekta Bohuslava Fuchse v Benešově ulici (naproti Grand hotelu) bylo mezi lety 1948–1949 postaveno pouze první kryté nástupiště. Nedostatečná odbavovací kapacita nedokončeného projektu vedla koncem šedesátých let k vybudování nekrytého autobusového nádraží v ulici Uhelné (na jeho místě byl později postaven obchodní dům Prior).
S konečným umístěním autobusového nádraží na ulici Zvonařka souvisí úvahy o přesunutí hlavního železničního nádraží na Rosickou ulici (Dolní nádraží) a nový urbanistický koncept vycházející z projektu Regionální centrum Brna z konce šedesátých let architektů Ivana Rullera a Zdeňka Řiháka. Na jeho základě došlo v sedmdesátých letech k mohutné asanaci zdevastované zanádražní oblasti. Z původního záměru byl však v pozměněné podobě nakonec realizován dle návrhu Zdeňka Řiháka a Zdeňka Sklepka pouze obchodní dům Prior (1980–1984), zpřístupněný z centra města podchodem. S nově budovaným Ústředním autobusovým nádražím na Zvonařce byl propojen mimoúrovňovým chodníkem.
Ústřední autobusové nádraží vznikalo mezi lety 1977–1985 postupně ve třech etapách. Nejprve byla postavena nekrytá nástupiště s odbavovací budovou a pěšími lávkami přes ulice Plotní a Úzká (1. etapa: 1977–1978), ve 2. etapě byla zřízena provizorní plocha s nekrytými nástupišti při ulici Opuštěná (dnešní parkovací plocha) a mezi lety 1981–1985 bylo vybudováno zastřešení nástupišť brutalistní konstrukcí konstruktéra Radúze Russe s přiléhajícími odbavovacími objekty. K navazující plánované realizaci výškové budovy ČSAD nakonec nedošlo.
Ústřední stavba je utvářena kovovou příhradovou konstrukcí, která nese betonovou desku lemovanou masivní atikou z prefabrikovaných železobetonových dílců. Ta kryje nástupiště a zároveň slouží jako odstavná plocha pro 90 autobusů, kterou na jihu zpřístupňuje rampa. Na severu nádraží od hlavní komunikace oddělují tři přízemní stavby pro stánkový prodej, mezi nimiž je na vysokém podstavci umístěna plastika Křídla sochařky Sylvy Lacinové (měď, 1982–1983). Komplex uzavírají dvě stylově sourodé patrové budovy se zázemím pro cestující – východní odbavovací budova s restaurací a ubytovnou v patře a západní budova s obchody. S pozdější dostavbou OC Galerie Vaňkovka (Architekti Hrůša & Pelčák) bylo nádraží roku 2005 zpřístupněno dalším mimoúrovňovým chodníkem přes ulici Zvonařka.
Brutalistní stavba si zachovala svůj originální charakter a původní účel. Nedostatečná údržba kovové konstrukce, betonových prvků a vybavení nástupišť však vedla k aktuální obnově autobusového nádraží a kultivaci jeho bezprostředního okolí. Roku 2019 byla zahájena jeho rekonstrukce dle návrhu architektů Ondřeje Chybíka a Michala Krištofa z roku 2017. Projekt obnovy zachovává architektonicky hodnotnou konstrukci a modernizuje ji pomocí uceleného barevného sjednocení a výrazného osvětlení kryté plochy. Respektuje původní umístění odstavné plochy pro autobusy i prostor nástupišť, které však získají současnější podobu. Odstranění původních přiléhajících staveb a zřízení nové odbavovací haly v severním sektoru změní celkovou dispozici nádraží a opatří mu reprezentativní průčelí s hlavním vstupem z ulice Zvonařka (naproti OC Galerie Vaňkovka). K dokončení modernizace ÚAN Zvonařka došlo koncem roku 2020.
ŠB
