Cesta k nové divadelní budově trvala přes půl století hledání její formy i umístění. Již v roce 1881 bylo založeno Družstvo pro postavení Českého národního divadla v Brně, reagující na právě zahájenou výstavbu Německého městského divadla (dnešního Mahenova). Pro český divadelní stánek družstvo nejprve zakoupilo budovu na rohu ulic Veveří a dnešního Žerotínova náměstí, záhy se však ukázala jako nevyhovující a na jejím místě měla vzniknout reprezentativní novostavba. Její podoba měla vzejít z veřejné ideové soutěže vypsané v roce 1910. Do ní se přihlásila plejáda českých architektů, například Alois Dryák, Theodor Macharáček, Emil Králík, Otakar Novotný, Josef Gočár, Vlastislav Hofman, Josef Chochola či Pavel Janák. Ačkoli právě nejprogresivnější návrhy pocházely od posledně jmenovaných kubisticky a modernisticky smýšlejících architektů, přesto se konzervativní porota přiklonila k historizujícímu návrhu Josefa Maříka a Karla Šidlíka. Výsledek soutěže vzbudil vlnu nevole mezi zúčastněnými architekty.
Družstvo je v roce 1913 vyzvalo k účasti v nové soutěži, tu však řada architektů ignorovala. Záměr výstavby zhatila první světová válka. Idea novostavby divadelní budovy byla obnovena až v polovině třicátých let. Ze soutěže vypsané v roce 1936 nevyšel žádný vítěz, ačkoli se jí účastnila řada avantgardních architektů, mimo jiné i Bohuslav Fuchs (který dospěl k názoru, že zvolená parcela není urbanisticky vhodná pro stavbu divadla) nebo Jan Víšek, jenž skončil na třetím místě. Právě jemu se divadlo stalo osudným. Účastnil se i následující soutěže, po níž mu byl projekt funkcionalistické novostavby zadán. V roce 1944 Víšek dokončil prováděcí plány, realizaci však znemožnil konec války. Další, v pořadí již pátá soutěž byla vypsána až roku 1956, zvítězil v ní tentokrát klasicizující návrh Jana Víška, Viléma Zavřela a Libuše Žáčkové-Pokorové. Definitivně byl projekt Víška a kolegů přijat teprve po interní soutěži Stavoprojektu v roce 1958, kde byl založen speciální ateliér, do jehož čela byl jmenován architekt meziválečné generace Otakar Oplatek. Jeho tým tvořili spoluautoři návrhu Vilém Zavřel a Libuše Žáčková-Pokorová, kteří společně řešili interiéry divadelního sálu. Jako externí poradce byl přizván Jan Víšek, který záhy spolupráci ukončil. Nově byli do ateliéru povoláni Boleslav Písařík, kterému byla svěřena provozní část divadla obsahující všechny potřebné technické i obslužné prostory kostymérny, malírny apod. a Ivan Ruller. Ten měl na starosti interiéry společenské části divadla, které jsou dnes považovány za nejhodnotnější.
Výstavba začala v lednu 1960 a provoz divadla byl slavnostně zahájen 2. října 1965 jak jinak než operou Leoše Janáčka Příhody lišky Bystroušky. Budovu tvoří železobetonový skelet a ocelová konstrukce nesoucí hliníkové rámy oken, které odlehčují monumentální klasicizující výraz reprezentativní budovy s kamennými obklady. Hlavní průčelí zdobí balkony s parapety z tepaného měděného plechu od Evy Kmentové a Olbrama Zoubka. Zoubkova kamenná skulptura moravské orlice zdobí interiér při hlavním schodišti. Součástí realizace byla také úprava veřejného prostoru před divadlem doplněná o dláždění a vodní prvky, ale i v okolí divadla, kam byla instalována řada uměleckých děl. Vincenc Makovský navrhl sousoší Aloise a Viléma Mrštíkových, to dopracoval Stanislav Hanzík a nainstaloval jej nad vstup do technického zázemí. Bronzový pomník Leoše Janáčka byl instalován v roce 1975 a jeho autorem je Stanislav Hanzl. Interiér zdobí gobelín s motivem lišky Bystroušky od Aloise Fišárka, busta Leoše Janáčka od Miloše Axmanna, skleněné podesty bočních schodišť od Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové a nad vstupem do klubu je situován reliéf Idy a Vladislava Vaculkových.
V letech 2007–2013 prošla budova divadla obnovou, rekonstruováno bylo zejména hlediště a revitalizován byl celý prostor před divadlem, pod nímž byly vybudovány podzemní garáže a původní piazzetta byla nově vydlážděna a obohacena o vodní trysky a světelnou fontánu, v níž voda vykresluje různé obrazce. Autorem úprav je architekt Jaroslav Černý z Ateliéru A3.
LV
