OREA Congress Hotel Brno (bývalý název Hotel Voroněž) se nachází v těsné blízkosti brněnského výstavního areálu v ulici Křížkovského se snadným dopravním spojením s dálnicí směr Praha–Bratislava. Pro svoji příznivou polohu s dostatečným počtem parkovacích míst a hotelovou třídu B* se stal za socialismu oblíbený u návštěvníků výstav s organizovanými zájezdy i u jednotlivců, kteří vlastnili osobní automobil. Nejen v době svého vzniku, ale i později byl hotel díky zajímavým interiérům i nabízeným službám považován za luxusní. Jeho prefabrikovaná stavba se však kvůli strohosti architektonického vyznění setkala u některých obyvatel Brna s negativním hodnocením.
Hotel byl naplánován a postaven za velmi krátkou dobu mezi lety 1977 a 1979, což umožnily především prefabrikované dílce dovezené z tehdejší Maďarské lidově-demokratické republiky. V panelárně ve městě Györu měli bohaté zkušenosti s výrobou dánského konstrukčního systému Larsen Nielsen. Během sedmdesátých let byl již tento zastaralý panelový typ adaptován z obytného na hotelový způsob využití, protože nabízel při náročném projektování občanských zařízení snadnou možnost kombinované konstrukce.
Architekti József Finta, Erzsébet Pózna a Anikó Z. Havás získali zakázku mezinárodního charakteru na stavbu hotelu Voroněž jako zaměstnanci maďarského státního podniku LÁKOTERV, v němž se projektovaly především byty a panelová sídliště. Architekt Finta pro Voroněž použil na odhalených prefabrikovaných dílcích fasády dekorativní vlys, jehož pás rozbíjí uniformní monotónnost, stejně jako závěsné lodžie, jejichž kovové části byly původně natřené modrou a okrovou barvou. Stavba Voroněže se skládá ze dvou objemů. Vstupní část nese dvouetážová ocelová kostra doplněná o prefabrikované prvky, do níž jsou umístěny společenské prostory se vstupní halou, malým obchodem, restaurací v přízemí a ostatním příslušenstvím důležitým pro provoz hotelu. Obě úrovně propojuje prostorově dominantní točité schodiště určené pro hosty, umístěné v hale v blízkosti recepce. Druhé křídlo, pokojová část o deseti patrech s 380 pokoji, se skládá z panelových dílců a vychází z dispozičního modulu 3,6 metru. Každé patro rozděluje centrální průchod, který umožňuje přístup ke schodišti, k výtahům a jednotlivým pokojům.
Protože hotely byly v době komunismu chápány jako reprezentace východního bloku a byly určeny převážně pro pobyty zahraničních návštěvníků, na tvorbě interiérů se často, stejně jako v případě hotelu Voroněž, podíleli významní místní i zahraniční umělci. Prostřednictvím Díla – podniku ČFVU v Praze a jeho brněnské pobočky ve spolupráci se Stavoprojektem Brno bylo zprostředkováno velké množství zakázek, jejichž celková suma podle archivních materiálů dosáhla několika milionů korun. Dnes již odstraněný orientační systém ražený v mosazi provedl pro vnitřní prostory Ladislav Němeček. Architekti Jaromír Forentík a Ladislav Vlachynský spolupracovali na návrhu mobilní plastiky a skleněného lustru (spolu s výtvarníky Miladou a Antonínem Othovými) v salonku. Jejich osvětlovací těleso tvořené shlukem křišťálových koulí je dodnes těsně přisazeno k nízkému stropu vstupní haly hotelu. Světelnou rampu nad barem a recepcí a osvětlovadla šatny a prodejny – baňky s mosazným uchycením – vyrobil závod ve Valašském Meziříčí. Realizaci a návrhy dalších těles interiéru provedl Tomáš Třasák se synem ve spolupráci s architekty Radúzem Russem a Břetislavem Zezulkou. V restauraci doplnila jejich osvětlovadla tři výrazná závěsná keramická díla kombinující červenou a bílou glazuru od výtvarníka Imricha Vaňka. Pro společenské prostory v přízemí vznikla také plastika ptáka z pokovovaného laminátu od sochaře Jana Brože a v šatně štuková stěna od malíře Pavla Kryla. Ten také vytvořil dnes již neexistující malbu na panelové stěně před kójemi šatny. Několika textilními stěnami zasáhla do interiéru také Marie Maťhová, která zvolila kombinovanou technologii filmového tisku a malby. V exteriéru u vstupu se nachází mohutná kovová plastika od Jiřího Marka, kterou zhotovil Jaroslav Zelený v roce 1980.
Vybavování nábytkem a uměleckými předměty zmíněnými podniky trvalo až do začátku 90. let, kdy proběhla privatizace stavby. Dnes je z hodnotných uměleckých děl zachován pouhý zlomek. Stavba prošla za dobu své existence také rekonstrukcí, při které došlo k obměně interiéru a odstranění původních závěsných pergol nad hlavním vstupem a částečně byla změněna i odhalená venkovní kovová konstrukce.
LK