Po stavebně neúspěšné dvouletce na počátku 50. let pokračovala v Brně výstavba nových bytových domů již v duchu diktátu socialistického realismu. První komplexy byly budovány v závislosti na stávající městské infrastruktuře a občanské vybavenosti, jako tomu bylo i v případě sídliště na Renneské třídě, které svým urbanistickým řešením i hmotou stavby citlivě navazuje na meziválečnou zástavbu malobytových domů od Bedřicha Rozehnala.
V urbanismu byl již patrný odklon od funkcionalistického řazení do řádků. Architekti Josef Luc, Josef Karel Říha, Vítězslav Unzeitig a Jaroslav Prokop koncipovali domy na východní nezastavěné části ulic Renneská a Vsetínská v klasicizujícím stylu do blokové zástavby se společným dvorem. Podobně jako tomu bylo u domů postavených v rámci první pětiletky, byl i u těch v Renneské použit utilitární konstrukční typ T15. Jednalo se převážně o pětipodlažní stavby, opatřené valbovou střechou se střídmě pojatou výzdobou fasády nárožní a soklovou bosáží, korunní římsou a domovním znamením. Socialistický realismus přijali českoslovenští architekti v 50. letech svým vlastním osobitým způsobem, který vykazoval dekorativní jednoduchost a hravou barevnost oproti monumentalitě obytných celků budovaných ve městech s rozvinutým těžkým průmyslem, kde se těsně po válce soustředila téměř veškerá stavební činnost.
V 90. letech byla provedena revitalizace celého sídliště, při které byly do bytových domů typu T15 vestavěny půdní byty. V rámci tzv. „zlidštění“ sídlišť se fasády domů opatřily výraznými odstíny rozličných barev, které původnímu komplexu ubírají na jeho celkové jednotě a individualitě.
LH
