Ústí dnešní Masarykovy (někdejší Sedlářské a od 19. století Ferdinandovy) ulice Židovské a pozdější Ferdinandově bráně po staletí sloužilo hostinským účelům. Čilý ruch spojený s různými způsoby výměny zboží a informací dal za vznik rovněž hostinci U Tří kohoutů. Podnik toho jména byl sice založen až roku 1795 Franzem Schmidtem, nepochybně však navazoval na tradici místa. V 70. a 80. letech 19. století dům vlastnil hostinský a hoteliér Franz Olberth, v roce 1890 již manželé Stodůlkovi. Dům měl tehdy tři podlaží a barokní fasádu členěnou pilastry, ve dvoře se nacházela stáj pro třicet koní, kolna pro formanské vozy a dlážděný plac. Dvakrát zalomený půdorys domu vymezoval malý plácek s kašnou, později nahrazenou litinovou pumpou. Nepochybně původně sloužila k napájení koní ubytovaných hostů, ale samozřejmě i pro provoz hostince a k užití ostatními obyvateli okolí. Domovní znamení tří kohoutů bylo umístěno na nároží v úrovni prvního patra, nad ním pod baldachýnem stála socha Panny Marie s Ježíškem (jako Immaculata, královna nebes, na srpku měsíce). Dům U Tří kohoutů byl jednou z prvních „obětí“ brněnské asanace. Po demolici roku 1897 zde vznikl nový obytný, obchodní a hostinský dům podle návrhu Jakoba Gartnera.
Architekt domu, přerovský rodák z židovské rodiny Jakob Gartner, studoval v Brně a ve Vídni, kde posléze založil úspěšný ateliér specializovaný na stavbu synagog. Pobočku měl rovněž v Olomouci, kde projektoval řadu veřejných i soukromých budov v historizujícím stylu navazujícím především na gotickou a renesanční architekturu. V Brně byl limitován výškou sousedního hotelu Padowetz z roku 1839 a zalomeným tvarem parcely. Pro manžele Stodůlkovy navrhnul novobarokní dům, který plně využil urbanisticky zajímavé nároží. To zvýraznil mělkými arkýři zakončenými balkony s bohatě zdobeným zábradlím, na které navázala zvýšená atika nesoucí podstavec pro kovové sochy tří kohoutů (jejich autem je ne příliš známý brněnský sochař Josef Rösser). Do nároží Gartner jako upomínku na starý dům umístil pozdně barokní sochu Immaculaty z dubového dřeva (dnes se na jejím místě nachází kopie)
Po dokončení novostavby zde otevřelo nové Café Royal, provozované minimálně do roku 1948, kde ho jako národní správce převzal Svatopluk Zbořil (předtím ho provozoval Maxmilian Kohn vystřídaný protektorátním provozním Karlem Strnadem, který byl na konci války vyhnán). Robert Procházka tu navíc provozoval přerovskou pivnici s nabídkou vyhlášeného moravského uzeného, na něj navázal Karel Patík bezplatně propůjčující prostorný sál různým spolkům. Prostorné přízemí s mezaninem ale dovolovalo využít dům i pro další obchodní účely – Josef (později patrně jeho syn Rudolf) Chládek zde provozoval prodejnu cestovních potřeb a zavazadel, Ignác Bloch obchod s pánskou módou a Vilibald Stránský další obchod s konfekcí. Byty ve vyšších patrech využívala rodina Stodůlkova, ale i vyšší brněnská společenská třída, prezentovaná především lékaři. Před deportací do koncentračních táborů zde žily rovněž židovské rodiny, například architekt Leopold Petr Schlesinger. Rosálie Stodůlková dům vlastnila až do roku 1923, kdy ho převzala Marie Chládková. Přízemní prostory sloužily pohostinství i po roce 1948, kdy zde fungovala vyhlášená černohorská pivnice. Svým způsobem na tradici navazuje i současný nájemce nabízející rychlé občerstvení. Architekturu domu poněkud narušila puristická úprava spodních dvou podlaží, kterou během poslední rekonstrukce roku 2004 nahradil obklad leštěným travertinem.
Matěj Kruntorád