Oldřich Starý
Průkopník českého funkcionalismu, pražský architekt, teoretik a pedagog Oldřich Starý patří mezi nejvýraznější osobnosti české moderní architektury meziválečného období, které systematicky prosazovaly zásady „nové architektury“, čistotu a pravdivost forem a zejména přesvědčení, že architektura není uměním, nýbrž „vědecky podloženou kulturní prací“.
Oldřich Starý zahájil svou profesní dráhu v roce 1912 po absolvování architektury na České škole technické v Praze (dnešní ČVUT) u profesorů Josefa Schulze a Jana Kouly. V tomto roce nastoupil jako pedagog na Českou státní průmyslovou školu v Plzni (dnes SPŠ stavební Plzeň), pro niž mimo jiné navrhl interiérové úpravy sborovny a ředitelny. V Plzni působil do roku 1919, kdy byl přeložen na stejnou školu v Praze. Mezi jeho první projekční úkoly patřily tovární budovy v Ejpovicích a v Srbsku u Karlštejna, které – podobně jako jeho rané rodinné domy v Plzni-Lochotíně a v Blatné – ještě odrážely vliv secese. Nadměrnou zdobnost fasád však Starý poměrně záhy po ustavení nového demokratického státu v roce 1918 začal silně kritizovat. Za velmi problematický považoval mimo jiné tou dobou diskutovaný národní styl, jehož ikonická stavba – budova Legiobanky od Josefa Gočára – byla podle jeho názoru pouhým „ztělesněním chaosu doby“.
Radikální stanovisko Oldřicha Starého nejlépe ilustruje projekt nájemního domu v Praze-Dejvicích z roku 1923, jehož prostá hladká fasáda zajistila autorovi pověst průkopníka českého purismu. Již od roku 1922 Starý navíc působil jako předseda racionálně smýšlejícího Klubu architektů a jako redaktor časopisu Stavba. Do okruhu tvůrců kolem této funkcionalistické revue patřil mimo jiné Karel Teige, s nímž Starého pojilo nejen blízké přátelství, nýbrž také úsilí o potlačení uměleckého statusu architektury, o úplnou negaci estetiky.
Tyto snahy jsou dobře patrné ve Starého projektech vil v Brně a v Praze na Hanspaulce a na Babě z přelomu dvacátých a třicátých let, které odpovídaly corbusierovskému ideálu domu coby „stroje na bydlení“. V kontextu tvorby architekta Starého vyniká palácový dům na Národní třídě v Praze, který vyprojektoval roku 1936 pro Svaz československého díla, jehož předsedou byl od roku 1935.
Po druhé světové válce Oldřich Starý působil jako pedagog na ČVUT v Praze, redigoval časopis Architektura ČSR a věnoval se nadále i další publikační činnosti – zmiňme například známou knihu Československá architektura od nejstarší doby po současnost, sepsanou ve spolupráci s historičkou architektury Marií Benešovou roku 1965.
Oldřich Starý zemřel 3. listopadu 1971 v Praze.
AŠ
Architekt/ka
Oldřich Starý
Datum narození
15.03.1884 Praha
Datum úmrtí
03.11.1971 Praha
Literatura
Marie Benešová. Architekt prof. Dr. h. c. Oldřich Starý. Architektura ČSR XIII. 1954. 4.
Zdeněk Lukeš. Oldřich Starý (1884–1971). Umění a řemesla. 1984. 2.
Rostislav Švácha. Oldřich Starý. Architektura jako kulturní práce. Výtvarná kultura VIII. 1984. 4.
Rostislav Švácha. Od moderny k funkcionalismu : proměny pražské architektury první poloviny dvacátého století. Praha, 1994.
Jaroslava Lencová. heslo Starý, Oldřich. Nová encyklopedie českého výtvarného umění N–Z. Praha, 1995. II. s. 780.
Stephan Templ. Baba. Osada Svazu Čs. díla Praha. Praha, 2000.
Oldřich Starý. Nejmenší dům. Praha, 1931.
Petr Domanický. Plzeň. Průvodce architekturou města od počátku 19. století do současnosti. Plzeň, 2013.
Michal Kohout, Rostislav Švácha. Česká republika – moderní architektura. Čechy. Praha, 2014.
