Průmyslnická rodina Löw-Beer, která původně pocházela ze židovského ghetta v Boskovicích, vybudovala jedno z největších textilních impérií v Rakousku-Uhersku. Od 70. let 19. století se členové této rozvětvené rodiny postupně usazovali v Brně, kde si budovali své rezidence. Nejznámější stavby spojené s Löw-Beerovými najdeme v Černých Polích (v čele s vilou Löw-Beer na Drobného 22), druhou jejich nejvýznamnější rezidenční enklávou pak byla ulice Hlinky, kde vlastnili a obývali početnou skupinu nemovitostí (Hlinky č. 72, 86, 96, 104, 114 a 132). Patří mezi ně také dům na Hlinkách 104. Má složitější stavební historii, která zahrnuje tři stavební fáze: výstavbu v roce 1882 a přestavby v letech 1900 a 1928−1929, při nichž značně změnila svoji podobu.
Dům zbudoval a vlastnil Jonas Löw-Beer, který v rodinné firmě Aron & Jakob Löw-Beer’s Söhne působil nejprve jako prokurista a od roku 1885 spolu s Arnoldem Löw-Beerem a Johanem Karpelesem jako hlavní společník. Před rokem 1880 se oženil se svou sestřenicí Linou Löw-Beerovou. Manželství Jonase a Liny zůstalo bezdětné, a o to více se oba věnovali charitativní činnosti. V prosinci roku 1881 Jonas Löw-Beer zakoupil od Ferdinanda Zelinky pozemek v ulici Hlinky s úmyslem vystavět zde rodinný dům. Stavbu provedl a patrně také navrhl brněnský stavitel August Weisz (Weiss), a byla dokončena v roce 1882.
V této souvislosti je třeba zmínit, že rodina Löw-Beerových se stavitelskou rodinou Weisz (Weiss) spolupracovala dlouhodobě. Jednalo se o dvě samostatné stavební firmy bratří Julia Weisze (1831−1912) se synem Arthurem, a Augusta Weisze (1834−1907) se syny Ludwigem a Hansem. Arthur Weisz pro Löw-Beerovi stavěl např. dům na Hlinkách 86 (1897), Augustův syn Hans zase vilu v Půlpecnu u Moravské Chrastové (1912–1913).
K domu na Hlinkách 104 je dochován nesignovaný plán z 23. února 1882, z nějž jsou patrny dispozice jednopatrového domu obdélného půdorysu o pěti okenních osách, se vstupem v první ose. Za vstupem se nacházela chodba s podkovovitým schodištěm do patra. Přízemní sloužilo technickému a provoznímu zázemí, v patře se nacházel byt majitelů zahrnující společenský salon a ložnici směřující do ulice a jídelnu a pokoj pro hosty s verandou orientované do zahrady.
V této úsporné podobě však objekt dlouho nezůstal. V roce 1900 nechali Jonas a Lina dům rozšířit přístavbou na vedlejší parcelu. Architektonické plány přestavby neznáme, o vzhledu domu po roce 1900 si tak lze utvořit pouze rámcovou představu. Uliční průčelí bylo rozšířeno o levou část, tj. o tři okenní osy nalevo od vstupního portálu, a stavba byla zvětšena i směrem do zahrady západním zahradním křídlem, takže získala půdorys ve tvaru písmene L. Uliční průčelí o šíři osmi okenních os s hranolovým arkýřem v první ose a balkonem na konzolách v šesté ose bylo sjednoceno pozdně historizující neorenesanční fasádou. Přízemí členila bosáž, v patře okna rámovaly pilastry s trojúhelnými frontony, pasivní plochy fasády patra pokrýval keramický obklad evokující režné zdivo. Celek je zobrazen na panoramatickém snímku ulice Hlinky z roku 1911, detail krajní okenní osy, na kterém je zřetelné provedení fasády, ukazuje fotografie z roku 1903. K domu přiléhala rozlehlá zahrada s parkovou úpravou, v níž byl v roce 1906 zbudován skleník. Podle údajů sčítání obyvatel z roku 1910 dům obývali Jonas a Lina Löw-Beerovi, s nimiž žilo šest sloužících a v malém služebním bytě v přízemí ještě zahradník s rodinou.
Po smrti Jonase Löw-Beera přešlo v roce 1925 vlastnické právo k nemovitosti na vdovu Linu, která však zemřela jen o rok později. Novými majiteli se poté stali jejich synovci Alfred Placzek a Felix Löw-Beer, v roce 1928 vlastnictví na základě kupní smlouvy získala Felixova manželka Auguste Löw-Beerová. Pro potřeby rodiny Felixe a Auguste byl dům v letech 1928−1929 znovu radikálně přestavěn. „Dům jsem koupila v letošním roce a vzhledem k tomu, že byl částečně zchátralý a nestačil potřebám mé rodiny, musela jsem provést přístavbu a přestavbu.“ (dopis Auguste Löw-Beerové Zemskému finančnímu ředitelství v Brně, 1928). Plány adaptace zhotovil vídeňský architekt Rudolf Bredl, realizací byl pověřen brněnský stavitel Hermann Mainx a byla dokončena 5. června 1929. V korespondenci si majitelka stěžovala na průtahy způsobené nedostatkem pracovních sil i opožďováním dodávek stavebního materiálu v souvislosti s probíhající stavbou přilehlého areálu brněnského výstaviště.
Uliční průčelí zůstalo v základní hmotě zachováno, bylo však mírně rozšířeno zazděním okapní uličky se sousedním domem č. 106. Dále byla snížena výška arkýře, pod který byla vsazena vrata do garáže. Významnou proměnou prošla uliční fasáda. Byla výrazně zjednodušena a oproštěna od historizujícího dekoru, neorenesanční tvarosloví nahradily střízlivé klasicizující formy. Novým dominantním prvkem se stal kamenný neobarokní vstupní portál s nakoso postavenými pilastry. Do zahrady směřovala rozlehlá patrová přístavba s mansardovou střechou, ukončená válcovým rizalitem s terasou v patře.
Vnitřní rozvržení nyní už značně prostorného objektu odpovídalo starším stavebním fázím. Přízemí bylo věnováno technickému zázemí a ubytování personálu, hlavní schodiště ústilo do rozlehlého bytu majitelů v patře, jemuž dominovala velká obdélná hala s kazetovým stropem, intarzovanými parketami, dřevěným obložením stěn a velkým krbem. Zahradním křídlem prostupovala středová chodba spojující místnosti po obou jejích stranách. K vybavení náležela velká zimní zahrada, fotografická temná komora či „molová komora“ sloužící k uskladnění kožichů.
Felix Löw-Beer zemřel v roce 1932, Auguste i její dceři se podařilo odejít do zahraničí ještě před nacistickou okupací. Během ní nemovitost zabrali nacisté, v roce 1946 na ni byla uvalena národní správa a poté byla převedena do vlastnictví státu. Od roku 1964 objekt vlastnily Brněnské veletrhy a výstavy, které zde zřídily tiskové středisko. Po roce 1989 vystřídal několik soukromých majitelů, v současnosti se nachází v majetku soukromé základní školy Heuréka, která prostory rovněž využívá.
Pavla Cenková
