Spolek průmyslových úředníků v Brně (Verein der Industrie-Beamten Brünn) byl založen v roce 1888 významnými osobnostmi z řad brněnských textilních průmyslníků. Jeho předsedou (prezidentem) byl přední představitel rakouského vlnařského průmyslu Karl Anton Löw, místopředsedou (viceprezidentem) Simon Strakosch. Penzijní pokladna byla finančním ústavem, který pomáhal zabezpečit dlouhodobé spoření na stáří. Jejím mottem bylo heslo: „Zajistit se s předstihem, bezstarostně ve stáří.“
V dubnu roku 1897 Spolek průmyslových úředníků zakoupil starší dům Kobližná č. 39, který následně nechal zbořit, aby na jeho místě mohla vzniknout moderní novostavba. Na podobu budovy, která měla nahradit část zbořeného úzkého bloku na rohu ulic Kobližné a Na hradbách (dnes Rooseveltovy), byla vypsána soutěž. V porotě zasedali architekt August Prokop, stavební radové Ferdinand Fellner a Anton Wieleman z Vídně, soutěže se účastnil také Germano Wanderley, autor realizované sousední stavby historizujícího nájemního domu Johanna Zoufala vystavěného v letech 1888–1889 (Rooseveltova 20). V soutěži však zvítězil vídeňský architekt a slezský rodák Ludwig Baumann (1853–1936), spolupracovník Heinricha von Ferstela a protagonista historizujících slohů, především neobaroku. Baumann pro rozlehlou nárožní parcelu v exponované poloze poblíž Mahenova divadla navrhl dva shodně řešené nájemní domy: Dům Mortize Gürtera (Kobližná 23−Sukova 2, tvarosloví fasád tohoto objektu bylo později zjednodušeno) a nárožní Dům penzijní pokladny spolku průmyslových úředníků v Brně (Malinovského náměstí 5). Realizací stavby podle Baumannových plánů byl pověřen stavitel Josef Nebehosteny. S demolicí starého domu se začalo 1. srpna 1897, práce na hloubení základů započaly 21. srpna 1897 a stavba rozměrné budovy, která trvala pouhých jedenáct měsíců, byla dokončena v červenci 1898.
Dne 24. července 1898 se pak konala „slavnost položení závěrečného kamene“ – ceremoniálu, který byl ve druhé polovině 19. století u příležitosti dokončení významných staveb běžný. Začátek byl stanoven na 11 hodin dopoledne. Vestibul, kde se vše odehrávalo, byl slavnostně vyzdoben koberci a zelenými rostlinami. Do závěrečného kamene byla vložena schránka s listinami, novinami a mincemi z doby vzniku stavby. Na místě byl přítomen rovněž architekt stavby Ludwig Baumann, který „…vyslovil díky moudrému, pokrokovému a praktickému smýšlení správního výboru pokladny, díky němuž byla budova vybavena veškerými technickými novinkami. A vyjádřil přání, aby byla radostí všem, kteří na domě pracovali, ale i těm, kdo zde budou v budoucnu bydlet.“ (Tagebote, 25. 7. 1898). Zde mimo jiné naráží na skutečnost, že dům byl vybaven plynovými rozvody a elektrickým osvětlením. Poté architekt symbolicky předal dokončenou budovu druhému místopředsedovi penzijní pokladny panu Ludwigu Weiszovi.
Od 13 hodin pak následoval banket pro 100 hostů za doprovodu hudby ve slavnostním sále Německého domu. Zde se konaly slavnostní přípitky a proslovy. Jeden z řečníků, pan ředitel Lohnstein, se „…ujal za velkého potlesku slova a vyjádřil myšlenku, že zde přítomná paní Baumannová manžela při navrhování plánů jistě oduševňovala.“ Další řečník připomněl, že „…dílo, které penzijní pokladna vybudovala, dalece přesahuje hranice města a země a vyjádřil přání, aby byla pokladna podporována cílevědomou činností svých členů.“ (Tagebote, 25. 7. 1898).
Čtyřpatrový nárožní objekt charakterizuje zejména výrazná silueta se zaobleným nárožím, gradující dynamicky tvarovanou kupolí. Hmotové řešení budovy tak plně odpovídá neobaroknímu cítění. Ploché fasády uličních průčelí dotváří zčásti polychromovaný geometrický, vegetabilní i figurální plastický dekor, který má zčásti rovněž symbolický význam. Ve formách fasád lze rozlišit dvě stylové roviny: pozdně historizující a raně secesní. Pozdnímu historismu odpovídá základní palácový rozvrh průčelí, stejně jako převažující ornamentální prvky, čerpající inspiraci z empíru.
Toho si povšiml také dobový komentátor v časopise Der Architekt: „Ať už máte na znovuobjevení tzv. empíru na poli našich uměleckých řemesel názor jakýkoliv, jedno je jisté: dnešní architektura sahá po těchto formách s jistým vnitřním opodstatněním. (…) Mezi prvními, ne-li vůbec prvním, kdo se obrátil k empíru, je architekt Ludwig Baumann. To, co se zde snaží předvést, může se zdát sporné; zejména často překvapivá je velikost jeho ozdob. Ale i když jsme na chvíli ohromeni, další okamžik nám ukáže, že Baumann má vlastně pravdu.“ (Der Architekt, 1898).
Obdobný koncept, kde byl hlavní důraz kladen na bohaté dekorování meziokenních prostor neoempírovými pilastry a ornamenty, Ludwig Baumann uplatnil rovněž u nájemního domu ve Vídni na Müllnergasse, postaveného pro podnikatele Josefa Bratmanna v roce 1896, který tvoří s brněnskou penzijní pokladnou blízkou formální analogii.
Budova má však v rámci vývoje brněnské architektury důležité místo, také jako jedna z prvních realizací, předznamenávajících nástup nového secesního stylu. Na v podstatě historizující stavbě byl, vedle historizujících motivů, uplatněn dekor zcela nového druhu, a to organicky tvarovaný florální dekor, nejvíce v podobě olistěných ratolestí, rozmístěných na různých místech fasád. Tyto motivy – listoví a větvoví – které se objevovaly také na dalších brněnských stavbách období Fin de siècle, jakoby symbolicky vyjadřovaly „rašení“ moderního secesního stylu. Secesnímu výrazu kromě četného uplatnění florálního dekoru odpovídala také výrazná barevnost a nedochované zlacení nárožní kupole.
Dobový popis budovy rovněž udává: „Průčelí budovy jsou po dekorativní stránce velmi hezky provedena. … Najdeme tam symboly píle, práce a spořivosti, velmi důmyslně uspořádány.“ Tyto symboly píle, práce a spořivosti odkazovaly na poslání stavebníka – tedy Spolek průmyslových úředníků. Nejvýraznějším z nich je úl s kovovou plastikou včely na vrcholu nárožní kupole, podle něhož se domu přezdívalo Bienenhaus (Včelín), a který byl původně zlacený.
Nápadné jsou rovněž kruhové medailony s reliéfně provedeným znakem Spolku průmyslových úředníků v Brně, umístěné v nejvyšším patře formálně akcentovaných okenních os po stranách nároží. Znak spolku má podobu sedící ženské postavy, obklopené symboly vlnařského průmyslu, s lodí a lokomotivou v pozadí. Vlnařský průmysl připomínají rovněž emblémy s motivem ozubeného kola propleteného přízí, které se nacházejí na atikových štítech v krajních osách obou průčelí.
Objekt slučoval obchodní, úřední i obytnou funkci. Parter byl určen pro obchodní plochy; v nárožním prostoru přízemí byla po dokončení budovy zřízena cukrárna, později zde bylo dlouhá léta knihkupectví. V meziválečném období byl parter puristicky upraven a opatřen kovovými výkladci a pásovými okny. V mezaninu byla situována zasedací místnost Spolku průmyslových úředníků, jejíž zařízení uhradili členové správního výboru spolku. Ve vyšších patrech byly rozmístěny nájemní byty.
V interiéru je dosud zčásti dochován vestibul s hnědočerveným mramorovým obkladem, neoempírovou ornamentální štukovou výzdobou stěn a stropu. Zachováno zůstalo také schodiště s litinovým zábradlím s vegetabilními motivy. Ve vestibulu se původně nacházely dvě mramorové pamětní desky, zhotovené u příležitosti vzniku budovy.
Pavla Cenková
