Johann Eduard Tomola byl nejvýznamnějším brněnským sochařem poslední třetiny 19. století. Pocházel z Rousínova a sochařskému řemeslu se vyučil u Adolfa Loose st., do jehož dílny nastoupil v roce 1866 jako praktikant a kreslíř. V roce 1877 se stal společníkem Loosovy firmy, a mezi lety 1877 a 1880 tak oba pánové pracovali pod názvem Loos & Tomola nebo Loos–Tomola Brünn. Po předčasné smrti Adolfa Loose v roce 1879 Tomola firmu krátce vedl. V roce 1880 se však osamostatnil a založil vlastní kamenosochařský podnik, zaměřený především na sochařské dekorace architektury a výrobu náhrobků. Za svá díla získal řadu cen a vyznamenání, mezi jeho nejznámější brněnské realizace patří například hlavní oltář v kostele sv. Jakuba, provedený podle návrhu vídeňského architekta Heinricha von Ferstela, či čtveřice monumentálních atlantů v průčelí domu nadace Valentina Gerstbauera na náměstí Svobody 10.
Tomola byl nejen nadaným sochařem a majitelem prosperujícího kamenosochařského podniku, ale také obchodníkem s uměním, sběratelem uměleckých děl a významnou, mnohostranně veřejně činnou osobností. Zasedal například v kuratoriu Moravského průmyslového muzea, působil v předsednictvu Moravského průmyslového spolku či Sdružení podnikatelů ve stavebnictví.
Za účelem výstavby nového sídla své firmy v roce 1882 zakoupil rozměrnou parcelu situovanou mezi rušnou ulicí Hybešovou a starší zahradou, kterou později rozšířil ještě nákupem sousedních pozemků. Přestavbou starších nesourodých objektů zde ve druhé polovině 80. let 19. století vznikl areál s reprezentativním obytným domem s ateliérem v patře, výrobní částí provozoven a dílen situovaných v samostatném přízemním objektu po levé straně vjezdu, a v zadní části rozlehlou parkově upravenou zahradou.
Dominantou areálu je jednopatrový obytný dům s ateliérem, postavený v letech 1885−1887 podle projektu Tomolova přítele, architekta Aloise Prastorfera, který byl profesorem na Německé státní průmyslové škole v Brně. Řešení, které zde Prastorfer zvolil, vychází z tvorby jeho učitele na vídeňské akademii Theophila von Hansena, stejně tak odráží autorův obdiv k renesančnímu architektovi Andreu Palladiovi a pruskému klasicistnímu architektovi Karlu Friedrichovi Schinkelovi.
Tomolův dům představuje kultivovanou obytnou stavbu období pozdního historismu. Má podobu centrály čtvercového půdorysu završené mohutnou palladiánskou kupolí. Důraz byl kladen na absolutní symetrii a kultivované proporce. Harmonie a vznešenost palladiánských fasád odkazuje ke klasickému ideálu mediteránní architektury. Vše dotvářela mocná korunní římsa s atikovou balustrádou (balustráda není do současnosti dochována). Dům má neorenesanční rysy, přesto je však patrné, že se jedná o stavbu pozdního historismu, jak prozrazuje rafinované mísení vrstev a odkazů, ústřední pyramidální partie i záliba v pozdních stylových fázích, která se odráží ve volbě forem dekoru. Působivost celku umocnila synergie architekta a sochaře, neboť řemeslná kvalita sochařské výzdoby fasád hraje v estetickém vyznění celku podstatnou roli. Jejími stěžejními prvky jsou dekorativní portiky s ženskými karyatidami okolo subtilně členěných oken, po stranách doplněné postavami puttiů nesoucích atributy sochařského umění.
Dispozici vévodila centrální hala s trojramenným schodištěm. V horním podlaží pod kupolí se nacházela rozlehlá ústřední kruhová místnost, z níž byly přístupné okolní interiéry, ale rovněž i obytný interiér kupole. Zde Tomola shromáždil své rozsáhlé sbírky modelů, kopií sochařských děl, starožitností a fotografií památek ze studijních zahraničních cest.
Boční fasáda dvorního traktu domu je v patře členěna terasou s kovovým zábradlím, kde byla obnovena secesní nástěnná malba mladé ženy „Sidonie“, jež vznikla po roce 1909, kdy se vlastníky areálu stali manželé Simon a Sidonie Fischerovi, spolumajitelé firmy na výrobu plstěné obuvi.
Nynější vzhled původní Tomolovy provozovny, postavené v roce 1887, je výsledkem adaptace pro firmu Auto-Omnia, specializovanou na opravy automobilů a výrobu automobilových součástek, kterou zde od roku 1923 vedl zeť Sidonie Fischerové, Ludwig Löbenstein. Celá rodina Fischerů a Löbensteinů zahynula v roce 1942 v koncentračním táboře Lublin. Autoopravna pak v objektu fungovala i po druhé světové válce, jak dokládají historické fotografie objektu z 50. let 20. století.
Pavla Cenková
