Navazující ulice Václavská a Hybešova se v 80. letech 19. století staly spojnicí mezi centrem města a Ústředním hřbitovem, který byl nově založen v roce 1883. Procházely tudy rovněž pohřební průvody. Díky tomu si zde nově zřizovaly svá sídla kamenosochařské podniky specializující se na výrobu náhrobků. Jedním z nich byl také dům s ateliérem a dílnou sochaře Franze Dresslera, postavený na pohledově exponovaném nároží dnešních ulic Václavské a Křídlovické.
Sochař Franz Dressler byl ve své době v Brně známou a váženou osobností. Narodil se do rodiny obuvníka, vystudoval gymnázium a poté, co objevil svůj kreslířský talent, nastoupil jako kreslič do dílny Adolfa Loose st. Ještě jako praktikant získal v roce 1871 za své modely zlatou medaili Moravského průmyslového spolku. Brzy nato se osamostatnil a otevřel si vlastní sochařskou dílnu. Sídlo firmy se nejprve nacházelo v ulici Bratislavské, počátkem roku 1881 pak sochař zakoupil parcelu na nároží ulic Václavské a Křídlovické, kde adaptací starších objektů vybudoval obytný dům s ateliérem, dílnou a připojeným skladem hotových náhrobků. Nový ateliér, jehož součástí byl také výstavní sál, byl slavnostně otevřen v prosinci roku 1881.
Ze všech stran dobře viditelná nárožní budova čtvercového půdorysu, s podélnými symetrickými průčelími orientovanými do ulic Václavské a Křídlovické, byla završena atikou, nesoucí jméno majitele „F. Dressler“. Za velkým obdélným výkladcem mohli kolemjdoucí spatřit sochařské artefakty vystavené v interiéru, jak zachycují historické fotografie. Fasády průčelí byly prolomeny velkými okny s půlkruhovými záklenky a celoplošně pokryty bohatým reliéfním dekorem, který měl připoutat pozornost a demonstrovat řemeslnou zručnost majitele. V motivech minuciózně provedeného štukového dekoru soustředěného ve vertikálních pásech mezi okny se námětově promítla funkce budovy: nalezneme zde symboly architektury (hlavice iónského sloupu s úhelníkem), sochařství (kladivo, kamenické dláto a další nástroje seskupené na svitku) a malířství (paleta se štětci a špachtlemi), doprovázené vavřínovými a břečťanovými ratolestmi, růžovými květy a různorodými ornamentálními motivy. Nápadné věnce z dubových listů odkazují na Dresslerovu německou národnost. Štukový pás pod korunní římsou s andílky držícími festony s květy a ovocem, lvími maskarony a stuhami pak symbolicky naznačuje hojnost a věhlas.
V prosperujícím kamenosochařském podniku pracovali spolu se sochařem také učedníci, praktikanti i placení zaměstnanci. Roku 1885 si Franz Dressler nechal patentovat originální metodu „polevy“, která na povrchu uměleckých předmětů vytvářela dokonale hladký povrch. Dressler byl agilním členem Moravského průmyslového spolku a také účastníkem brněnské komunální politiky – od roku 1883 do své smrti působil v obecním výboru města Brna.
Sochař zemřel náhle v osmatřiceti letech. Jeho pohřeb konaný dne 14. ledna 1885 se nesl v silně nacionalistickém duchu. Nekrology o Franzi Dresslerovi psaly o muži, který „…jako pravý Brňan mohl být jedině a pouze Němec a tam, kde se jednalo o německou věc, stál vždy v první linii.“ (Gewerbeblatt VII, 1885, č. 2, 16. 1., s. 19.) To dobře ilustruje společenské změny, které od počátku 80. let 19. století radikálně přetvářely podmínky, v nichž umělci žili a pracovali. V prostředí brněnské architektury a umění v té době postupně dochází k národnostní „separaci“, kdy každá z národnostních skupin začíná zaměstnávat pouze „své“ umělce.
Osiřelý podnik vedla nejprve vdova Marie, od roku 1896 pak nejstarší syn Alfred Dressler (1870–1919), absolvent vídeňské akademie.
Původní podoba stavby je dodnes intaktně dochována, a to i včetně interiérů s náročnými štukovými dekoracemi. V bývalých prezentačních prostorách ateliéru je dnes umístěna cukrárna, zatímco v další části objektu sídlí hudební klub.
Pavla Cenková
