Jedna z nejvýznamnějších historických školních budov v Brně a také významná dominanta triumfální Eliščiny (dnes Husovy) třídy vznikla na urbanisticky významné parcele na místě zbořené Hackelovy (Slepé) brány. Německé gymnázium (Deutsche Gymnazium) bylo vybudováno v letech 1860‒1862. Architektonická soutěž na podobu novostavby se konala v roce 1860 (státní a zemské stavby mohly být prováděny pouze na základě soutěže). Účastnil se jí autor naproti stojícího technického učiliště Ignaz Latzel, dále pražsko-vídeňský architekt Josef Trojan, dvě varianty projektu předložili zaměstnanci stavebního ředitelství Josef Kühn a Mathias Waniek. Zvítězili vídeňští architekti Eduard van der Nüll a August Siccard von Siccardsburg. Jejich návrh do podoby prováděcího plánu dopracovali zemští stavební úředníci a rovněž účastníci zmíněné soutěže Josef Kühn a Mathias Waniek. Stavbu realizoval stavitel Josef Arnold, sochařské práce dodali brněnští sochaři Adolf Loos st. a Josef Břenek. Slavnostní zahájení stavby proběhlo dne 27. května 1861, vysvěcení nové budovy se konalo 20. října 1862. Novostavba gymnázia vytvořila důstojný pendant nedávno dokončené Německé techniky a obě školní budovy zformovali slavnostní vstup do triumfální třídy vedoucí k Františkovu.
Pro budovu gymnázia byla zvolena forma střízlivě pojaté neorenesanční architektury. Dvoupatrová samostatně stojící stavba byla vymezena na půdorysu ve tvaru písmene E, sestávala ze tří křídel a krátkého příčného dvorního traktu. Všechna tři klasicky utvářená průčelí členily rizality v ose. Dobové komentáře konstatovaly, že „nové semeniště vědy“ je vystavěno v „antických formách“ či v „řecké renesanci“. Toto mínění zapříčinila hlavně forma ústředního rizalitu hlavního průčelí, který byl koncipován jako parafráze Erechtheionu na athénské Akropoli. Architekti Eduard van der Nüll a August Siccard von Siccardsburg pro vstupní portál navrhli čtyři monumentální karyatidy, které jsou personifikací klasických studií - Historie, Matematiky, Filozofie a Gramatiky, a ztělesňovaly ideál humanitního vzdělání (Bildungsideal). Ženské postavy oděné do hustě zřasených peplonů odkazovaly k antickým vzorům – k dívčím postavám vynášejícím kládí jižní předsíně Erechtheionu. Karyatidy vytvořil Josef Břenek, vůdčí osobnost tehdejší lokální brněnské sochařské scény (signováno na přední straně plintu figury nejvíce vlevo: „JOS: BRENEK / BILDH. IN BRÜNN.“). Formální zdůraznění vstupního rizalitu se odrazilo rovněž v použití rozdílných rozměrů oken a na jeho završení podstřešní římsou se zubořezem a atikou. Sochař Adolf Loos st. pro fasádu gymnázia vytvořil 24 vavřínových věnců a 32 portrétních medailonů řeckých a římských učenců, „klasických reprezentantů vědy“, které jsou rozmístěny nad okny prvního patra. Podobizny antických velikánů s individuálními portrétní rysy jsou označeny jmény: „Apuleius“, „Caesar“, „Cicero“, „Euripides“, „Herodot“ (tj. Herodotos), „Hipokrates“, „Homer“, „Likure“ (tj. Lykurgos), „Persius“, „Plato“, „Pompeius“, „Seneca“, „Sokrates“, „Sophokles“, „Tacitus“ a „Tolomeo“ (tj. Ptolemaios). Také tyto portréty, stejně jako karyatidy byly poctou antické kultuře, kterou budova gymnázia vyjadřovala.
Základem dispozičního řešení se stala monumentální pětilodní vstupní hala navazující na střední rizalit s hlavním vstupem. Hala ústila k centrálnímu trojramennému schodišti, na nějž navazovaly dlouhé průběžné chodby s učebnami. Toto řešení opakovaly také další školní budovy z druhé poloviny 19. století.
V letech 1865–1869 na gymnáziu studoval pozdější československý prezident T. G. Masaryk. Od roku 1949 budovu převzala Janáčkova akademie múzických umění. V 90. letech 20. století byla budova pro potřeby JAMU zrekonstruována.
Pavla Cenková
