Poslední čtvrtina 19. století byla dobou, kdy představitelé a zejména představitelky českého i německého národního hnutí usilovali o větší zapojení žen do veřejných aktivit. V té době v tuzemsku vznikaly v národnostně smíšených oblastech nejrůznější obranné spolky, které měly za cíl pěstovat české či německé národnostní vědomí po kulturní (zejména jazykové), hospodářské i politické stránce. Těchto obranných svazů byla celá řada na české i německé straně spektra obyvatelstva. V Brně kupříkladu sídlila v roce 1886 založená Národní jednota pro jihozápadní Moravu, která záhy po svém ustavení začala přijímat do svých řad rovněž ženy coby matky národnostně uvědomělé generace. Ženy měly podle těchto vlivných a z hlediska členské základny masových spolků protestovat vůči jakémukoliv nacionálně laděnému příkoří na obyvatelstvu (kupř. zastavení podpor matičních škol, propuštění Čechů z práce z jazykových důvodů), nakupovat „vlastenecky“ – tedy výhradně u českých či německých obchodníků a tímto svým, byť i drobným přínosem měnit hospodářský poměr mezi českým a německým obyvatelstvem. Poměrně stereotypně nastavený model, kdy ženy v očích těchto spolků představovaly „rezervoár sil“, ale zejména zde byla potvrzována jejich nerovnocenná genderová pozice – zákulisní práce –, se pod dojmem turbulentních změn kolem roku 1900 začal měnit ve prospěch hlasů za občanská práva žen. Besední dům jako sídlo českého národního života v Brně, vybudovaný mezi lety 1870–1873, se kolem roku 1900 stal i zázemím pro schůze žen-aktivistek, při nichž došlo k řadě významných počinů.
V létě 1898 se v rodné obci Františka Palackého v Hodslavicích na Novojičínsku uskutečnil vůbec první sjezd moravských a slezských českých žen, jehož ambicí bylo stmelit dosud rozdrobené ženské hnutí. Hned v září téhož roku proběhlo v Besedním domě důležité jednání, na němž se ladila forma kooperace ženských spolků. Na základě tohoto setkání později vznikla tzv. Moravsko-slezská organizace ženská, která měla podobný účel jako mediálně známější pražský Výbor pro volební právo žen sdružený kolem Františky Plamínkové – zaměřovala se na rozvoj dívčího školství, narovnávání občanských práv pro ženy a později též získání volebního práva. V březnu 1901 se v období euforie po volbách do rakouského parlamentu uskutečnilo pod patronátem zmíněné ženské organizace v Besedním domě další setkání žen, při němž se Moravanky přihlásily k „boji za národní emancipaci“ a politické spolupráci s muži. Řečnici Elišku Machovou, aktivistku a v té době již penzionovanou učitelku Vesny, při plamenném projevu několikrát mírnil přítomný policejní komisař. Ze schůze vzešly požadavky na důsledné dodržování zásad ekonomického nacionalismu, chránění češtiny, národního svérázu a českého majetku ženami. O čtyři roky později, 13. října 1905, pak Dámský odbor Národní jednoty pro jihozápadní Moravu uspořádal schůzi žen za zřízení české univerzity na Moravě. Eliška Machová zde pod dojmem probíhajících česko-německých bouří požadovala nejen zřízení české univerzity na Moravě, ale též aktivní volební právo žen, za jehož uznání se zde podepisovala petice. K dalším důležitým shromážděním uskutečněným v Besedním domě patřila protestní schůze žen 1. dubna 1912 proti záměru vídeňské vlády nepřiznat volební právo ženám z toho důvodu, že ženy nevykonávají vojenskou povinnost. Jistě ne poslední, ale neméně důležitou akcí byl manifestační sjezd moravských žen, organizovaný v srpnu 1928 v rámci Výstavy soudobé kultury probíhající na brněnském výstavišti. Sjezd moravských žen v Besedním domě bilancoval, co na poli feminismu bylo již uskutečněno a co ještě zbývalo vykonat.
Hana Krutílková
