Překotná industrializace Brna, velké zvýšení počtu obyvatel v jeho předměstských částech ve druhé polovině 19. století a s tím související změna způsobu života s sebou nesly nárůst ženské tovární práce. Ta nebyla podle dobových středostavovských ideálů, podle kterých se paradoxně řídilo i dělnictvo, společensky vhodná – i ženy z nižších pater se měly podle svých partnerů především starat o výchovu potomstva. V dělnickém prostředí ale nebylo možné se bez výdělku žen obejít – ideály o rodině, kdy muž vydělává a žena se stará o děti, šly pragmaticky stranou – bez ženské práce se neobešla celá odvětví, typicky textilnictví či potravinářství. Zpravidla šlo o nekvalifikované, méně honorované, a tudíž i méně prestižní profese, které ženy vykonávaly bez nároku na dnes zcela samozřejmé věci – zdravotní pojištění, nárok na důstojnou mateřskou dovolenou, bezpečnost práce apod.
Juliánovský dělnický dům je dnes jednou z mála památek na velké dělnické hnutí v Brně. Tyto multifunkční domy stavěny obvykle v místech bydliště dělnictva poskytovaly prostor pro diskuzi, organizování se, vzdělávání či například společné cvičení. Dělnické domy byly přirozeně také místy, kde se sdružovaly pracující ženy a organizovaly se. Zaměstnané ženy vytvářely samostatné spolky v Brně v porovnání s celým Rakouskem-Uherskem velmi brzy – již od 70. let 19. století, případně vstupovaly do odborných a odborových dělnických spolků, které měly za cíl hmotně se postarat své členstvo, zaopatřit je např. v nemoci nebo při propuštění z práce. nejprve vstupovaly do stávajících spolků v mužskou členskou základnou, později zakládaly spolky ženské. Mezi prvními, který ženy přijímal za své členky, byl kupř. Dělnický vzdělávací spolek, z něhož se v roce 1872 odštěpil Vzdělávací spolek dělnic, jenž už o tři roky později zanikl. Ženské členstvo sdružoval v 70. letech 19. století též Odborný spolek manufakturních dělníků a v následujícím desetiletí v této činnosti navázal Rukodělnický spolek či První všeobecná dělnická nemocenská a invalidní pokladna. Mezi lety 1888–1895 působila v Brně Jednota dělnic vlnařského odboru, odborový spolek pro brněnské textilní dělnice. Jeho funkcionářky rovněž zaštiťovaly vydávání Ženského listu, prvního českého socialistického periodika pro ženy-dělnice v českých zemích, jehož redakce později přešla z Brna do Prahy. Mezi lety 1889–1893 paralelně vznikl “Spolek pro další vzdělávání žen”, v němž byly sdruženy německé socialistky z Brna a okolí. Oba zmíněné spolky zanikly z personálních, finančních a dalších důvodů, mezi které patřila i obecně slabá manévrovací pozice žen v rámci dělnického hnutí. Stavba Dělnického domu v Juliánově v závěru 90. let 19. století tak zastihla dělnické ženské hnutí ve fázi přechodného úpadku, způsobeného ideovým sporem, zda se ženy mají organizovat v samostatných dělnických spolcích a „mít svůj hlas“, či zda se mají stávat členkami genderově smíšených dělnických spolků, učit se od mužských kolegů, ale současně jim pouze sekundovat. V prosinci 1897 byla v prostorách nově vystavěného Dělnického domu svolána první konference dělnických žen na Moravě a ve Slezsku, z níž vzešel návrh na znovuoživení samostatných ženských struktur při sociálnědemokratické straně. Ty v Brně reprezentovala nově ustavená Jednota žen a dívek, která přes svůj nenápadný název politicky organizovala ženské dělnické spolky na Brněnsku a současně představovala před rokem 1914 exekutivu ženské socialistické organizace pro celou Moravu a Slezsko, jíž byly podřízeny jednotlivé ženské krajské sekretariáty. Dělnický dům představoval přirozenou základu tohoto ústředí.
Hana Krutílková, Moravské zemské muzeum
