V nedalekém sousedství Reissigovy vily na ulici Hlinky (Schreibwaldstrasse) navrhl její autor architekt Leopold Bauer o pár let později i vilu pro textilního průmyslníka Huga Hechta (1872–?). Ten se po smrti otce stal od roku 1901 jediným majitelem firmy David Hecht, tovární výroba vlněného a módního zboží. V roce 1902 se Hugo Hecht oženil s Bernardinou Strakoschovou (1882–?) z rozvětvené rodiny průmyslníků ve vlnařství a cukrovarnictví. Výrobní objekty obou rodin na březích Svitavského náhonu se postupně spojily a vznikl tak rozsáhlý areál textilní továrny. Pozemek pro stavbu vily koupil Hugo Hecht v roce 1907 (na tzv. Bauerově rampě) a v roce 1909 požádal o stavební povolení. Od téhož roku měl v domovském listě adresu „V Hlinkách 142b“. Novostavba se třemi byty je zapsána v Obecním věstníku Zemského hlavního města Brna již v roce 1910.
Samostatně stojící jednopatrový dům s obytnou mansardou na obdélném půdorysu je řešen jako podélný dvoutrakt s přízemním hospodářským křídlem na půdorysu písmene L. Jeho protějškem je úzké kratší zaoblené křídlo kryté verandy, která ústí na menší obdélnou terasu. Dvorní průčelí mezi hmotou verandy s terasou a hospodářským křídlem je akcentováno dvojicí nik při schodišťové hale. Osově komponovanému hlavnímu průčelí dominuje terasa se dvěma dvojicemi toskánských sloupů a s předloženým schodištěm na půdorysu písmene T. V patře nad terasou je balkon s kovovým zábradlím s geometrickým motivem. Výrazným atributem stavby jsou zaoblené části průčelí (terasa s balkonem a levé nároží, veranda s balkonem, niky schodišťové haly). Tento motiv je i v oknech dvorního průčelí a v záklenku vstupní brány s dekorativní mříží, která je prolomena v kamenné ohradní zdi s dřevěným oplocením při ulici Hlinky. Vlastní vstup do vily je situován v průjezdu mezi hlavní budovou a hospodářským křídlem, k jehož západní straně přiléhá arkáda s pěti široce valenými oblouky. Z menší vstupní předsíně je přístupné dvouramenné provozní schodiště a obdélná hala se dvěma prostornými zaoblenými nikami. V jedné z nik je umístěn krb a ve druhé dřevěné schodiště na ochoz do patra. Stěny i strop haly jsou obloženy dřevem a výplně oken v nikách tvoří vitráže se stylizovanými ornamenty. Stropy obytných místností v parteru mají štukovou výzdobu. Ze vstupní předsíně byl přístupný pokoj s nárožním zaoblením, z haly pak jídelna s obývacím pokojem a pánský pokoj, k němuž přiléhala veranda s terasou. V patře a v mansardě byly pokoje členů rodiny a hostů. Kuchyně a provozní zázemí byly v obytném v suterénu. Dvorní trakt sloužil jako byt domovníka a kočího s přilehlou kočárovnou a stájí.
Bauerův vnitřní koncept brněnské Hechtovy vily vychází z typu „anglického domu“, což dokládá schodišťová hala s krbem a některá zákoutí. Vnější koncept stavby má však zejména na hlavním průčelí klasicistní výraz. Zadní průčelí působí poměrně stroze a díky vysokému krbovému komínu až industriálně. Působivé jsou především neomítnuté fasády ze světlešedých „vápencových“ cihel. Ty tehdy patřily k novým materiálům a technologiím, které se začaly používat ve větší míře zhruba po roce 1900, a to pod vlivem holandské architektury Petra Berlageho. Bauer je užil v roce 1907 také při stavbě vlastního domu ve Vídni-Hietzingu, který manželé Hechtovi navštívili a obdivovali; například vstupní brána v ohradní zdi Hechtovy vily je zcela identická s bránou Bauerovy vídeňské vily. Hlavní uliční průčelí mělo mít původně v mansardě štít se štukovou dekorací (podobně jako vila Halbmayer ve Vídni-Grinzingu) a také geometrické obrazce v cihlové vazbě. Bauer se ale nakonec rozhodl pro asketičtější řešení. V knize k jeho šedesátinám Hugo Hecht mimo jiné napsal: „Dům měl i přes jednoduchost fasády (nebyl na ní žádný ornament) vynikající formy; obytné a společenské prostory byly organicky propojeny s hospodářskými prostory, (…) byl charakterizován jako velký kulturní počin. (…) Žiji v tomto domě skoro dvaadvacet let a za tento dlouhý čas nebyla nutná jediná oprava. Dům byl pro mne vždy oázou pohody a rekreace a stálým zdrojem požitku a radosti.“ Stavbu realizovala brněnská firma stavitele Adolfa Bachera (jako Reissigovu vilu). Betonářské práce s použitím železobetonu a kamenické práce i včetně těch uměleckých provedla firma Ast end Comp., štukatérské práce provedla sochařská firma Adolf Köhrer z Opavy. Truhlářské a kovářské práce dodala firma Brüder Maschek z Brna, umělecké práce ze skla pak vídeňská firma Karl Geyling’s Erben. Elektrické vedení i lustry byly od firmy Siemens.
Manželé Hechtovi se synem Heinzem (* 1903) odjeli zřejmě již před druhou světovou válkou do Belgie a jejich vila se pak stala sídlem německého policejního velitelství. V domovském listě má Hugo Hecht k roku 1946 připsanou adresu v Bruselu, u jejich syna Heinze je poznačeno, že zemřel 9. července 1942 v Rize. Továrny rodin Hechtů a Strakoschů splynuly po znárodnění v jeden národní podnik (Moravskoslezské vlnařské závody, později Mosilana). Vila přešla do majetku státu a v letech 1949–1953 zde sídlila Dělnická škola lidové správy Ministerstva vnitra. Poté se stala rezidencí sovětského a následně ruského konzulátu (ten byl v březnu 2022 uzavřen jako reakce ČR na ruskou agresi po vojenském napadení Ukrajiny). Objekt však zůstává v majetku Ruské federace.
Dagmar Černoušková
