Brněnský rodák Stefan svobodný pán Haupt von Buchenrode (1869–1954), právník,
velkostatkář, politik (mj. poslanec moravského zemského sněmu), diplomat a národohospodář pocházel z rodiny průmyslníků ve lnářství, koželužství a cukrovarnictví. Patřil k elitě brněnského německého veřejného života a moravské šlechtické společnosti. S architektem Leopoldem Bauerem seznámil Haupta v roce 1904 advokát Karel Reissig ml. Haupt záhy svěřil Bauerovi projekt přestavby svého zámku ve Zlíně (1904–1905) a stal se jeho dlouholetým klientem. Téměř souběžně vznikl projekt Hauptova činžovního domu na hlavní brněnské obchodní třídě. Šlo prakticky o novostavbu, která nahradila v rámci asanace starší adaptovaný objekt. Dům je uveden již v roce 1905 v Obecním věstníku Zemského hlavního města Brna jako čtyřpatrová přestavba s osmi byty.
V parteru byly obchody s velkými prosklenými výkladci rámovanými zřejmě obložením z mramoru. Dle dochované korespondence nesměl Bauer použít efektní drahý černý mramor ani barevné ornamenty nebo keramické obklady. Stavebník požadoval, že „ornament musí být každopádně velmi diskrétní a bílý na bílém pozadí – nanejvýš lehce s nádechem do šeda.“ Ohradil se i proti návrhu železobetonových stropů systému Hennebiq, které rovněž považoval za drahé. Uliční průčelí má nad parterem šest okenních os a je výrazně akcentováno trojicí trojbokých arkýřů ve druhém až čtvrtém patře. Bauer si prý musel tento záměr prosadit proti městskému úřadu, který povoloval pouze středový arkýř. I když v tomto směru měl plnou podporu stavebníka, v dekoru arkýřů opět narazil. Haupt se důrazně vymezil proti oválným medailonům s putti v parapetech arkýřů dekorovaných výrazně plastickými listy s plody vinné révy a ptáky. Považoval je za groteskní a přehnaně stylizované a postoje putti vnímal jako neslušné. Bauerovi napsal: „Nejsem sice ani zdaleka prudérní, ale na uliční fasádě by takové figury dávaly velký podnět k necudným vtipům a dům by brzy dostal nějakou přezdívku.“ Za zmínku stojí, že v návrhu domu uveřejněném v roce 1905 medailony s putti nejsou, avšak realizovány nakonec byly. Jejich autorem je vídeňský sochař Othmar Schimkowitz (1864–1947), k jehož dílům mimo jiné patří plastiky na proslulých vídeňských stavbách – gorgony nad vstupem do pavilonu Secese (J. M. Olbrich, 1897) nebo plastiky na stavbách Otto Wagnera (socha Volající na nájemním domě na Linke Wienzeile 38, 1898; Andělé nad hlavním průčelím Poštovní spořitelny, 1905–1906; Andělé nad vstupem do kostela sv. Leopolda na Steinhofu, 1904–1907). S Bauerem spolupracoval mimo jiné na sochařské výzdobě kostela sv. Mikuláše v Bílsku (1906–1910). Dynamika průčelí vrcholícího výrazně vyloženou římsou evokuje principy barokní architektury a do jisté míry koriguje nepravidelnou parcelu. Přízemí a první patro pojal Bauer ryze účelově. Arkýře prolomené trojicí oken (motiv anglického bay window) rozšiřují vnitřní prostor pokojů a v interiéru vyvažují jejich lichoběžníkovitý půdorys. Dle již zmíněného publikovaného návrhu byly v každém patře dva byty, ve druhém až čtvrtém patře vždy čtyřpokojový byt s arkýři v uličním traktu a dvoupokojový byt ve dvorním traktu. V centru dispozice je hlavní točité schodiště.
Stefan Viktor Leopold Haupt působil v řadě brněnských spolků (čtenářský spolek, tenisový klub, spolek pro Mozartův památník, spolek pro zaopatření mužských slepců na Moravě a ve Slezsku aj.). V roce 1896 se oženil s Hedwigou Phullovou (1873–1967), dcerou brněnského podnikatele v chemickém průmyslu, měli spolu pět dětí. Od roku 1913 byl spoluporučníkem nezletilých dětí Rudolfa Rohrera ml. V knize k Bauerovým šedesátinám, která vyšla v roce 1932 právě v Rohrerově vydavatelství, Haupt mimo jiné uvedl: „Od roku 1904 postavil Leopold Bauer nejméně sedm obytných domů, zčásti pro mě a zčásti pro mé děti, a to zámek ve Zlíně, zámek Štemplovec (pro mého zetě Janottu), Sorok Ujfalu (pro mého syna), tři domy v Brně a lovecký zámeček Duchonka. Všechny byly skvělé z estetického i praktického hlediska.“ Přestavbu zámku v Sorok Ujfalu v západních Uhrách (dnes Sorokpolány u Szombathely v Maďarsku) navrhl Bauer v roce 1927, úpravu zámku Štemplovec u Opavy v roce 1929. Novostavba zámečku Duchonka na Slovensku u Topolčan, realizovaná podle Bauerova návrhu v letech 1930–1931, nahradila dle Haupta zámek ve Zlíně, který prodal městu v roce 1929. Ke konci druhé světové války přesídlili Hauptovi do Rakouska a poté do Brazílie.
Dům je dnes z větší části v majetku společnosti Cimrman, spol. s r. o., která měla v parteru a v prvním patře řadu let známou a oblíbenou prodejnu železářského zboží, kuchyňských potřeb a elektra. V současnosti je ve zcela přestavěném parteru provozovna rychlého občerstvení.
Dagmar Černoušková
