Historicky hodnotná budova Dělnického domu v Juliánově vznikla roku 1897 jako spolkové, kulturní a tělocvičné centrum rychle se proměňující dělnické obce. Během druhé poloviny 19. století se tehdy ještě samostatná obec Juliánov rychle rozvíjela v souvislosti s industrializací nedalekého Brna a přílivem dělnického obyvatelstva. Juliánov tak získal výrazně dělnický charakter a postupně se stal se jedním z center brněnského dělnického hnutí, jež pro své aktivity potřebovalo stabilní zázemí. V září roku 1896 byl založen Spolek pro postavení dělnického domu v Juliánově, který sdružoval místní dělnické organizace. Stavba domu, jenž se měl stát jejich místním kulturním a společenským centrem, byla připravena v únoru následujícího roku a velmi rychle realizována. Již 15. srpna 1897 byl objekt slavnostně otevřen a stal se tak prvním dělnickým domem na Brněnsku, další podobné stavby brzy vznikly v Židenicích, Husovicích a Králově Poli. Juliánovský dělnický dům byl původně pouze jednopodlažní řadovou stavbou s velkým sálem, hostincem a zahradou. Průčelí bylo téměř symetricky členěno pěti okenními osami s frontony střídajícími v pravidelném rytmu tvar segmentu a trojúhelníku a hlavním vstupem situovaným vpravo. Ve střední části průčelí se nacházely dva pilastry s korintskými hlavicemi, ztvárněné v nízkém štukovém reliéfu, které nesly nad římsou atiku s nápisem „Dělnický dům 1897“. Hned roku 1898 se průčelí rozšířilo o dvě okenní osy a nad nimi další volnou atiku. Stavební úpravy proběhly v souvislosti s úpravou interiéru a vybudováním jeviště. Dělnický dům v Juliánově se stal významným centrem dělnického hnutí nejen v Brně, ale i v širším okolí. Sídlily zde místní dělnické organizace (např. německo-český Fach-und Gewerbeverein der Eisen- und Metallarbeiter). Během stávek zde zasedaly stávkové výbory a konaly se zde politické schůze, přednášky, divadelní představení, taneční zábavy i tělocvičná cvičení. Dělnický dům poskytl také zázemí aktivitám tzv. Lidového divadla, jedné z předních ochotnických scén v Brně po další více jak půlstoletí. Umění a tělocvik měly v rámci rakouské sociální demokracie významnou roli – prostřednictvím těchto aktivit se formovala svébytná dělnická kultura, která mohla konkurovat kultuře měšťanské, na niž v mnohém navazovala.
Z prostředí místních dělnických organizací vznikla v roce 1894 první Dělnická tělocvičná jednota Lassalle Juliánov. Ta cvičila právě v Dělnickém domě, který se stal kolébkou dělnického tělocviku. Od roku 1912 se v Dělnickém domě promítaly filmy jako součást programu tzv. Divadla živých obrazů. Po téměř třiceti letech provozu přestalo zázemí domu různorodému využití stačit, v roce 1925 byl objekt nastaven o první patro. Frontony oken přízemí tak byly nahrazeny kordónovou římsou, nad níž byl umístěn nový, reliéfně pojatý, nápis „Dělnický dům“ ve štukovém rámu lemovaném dvěma divadelními maskami. Místo jedné z okenních os přibyly další jednoduché vstupní dveře a původní hlavní vstup byl vyzdoben vysokým reliéfem s figurálními polopostavami dělníků v pracovních oděvech podávajících si pravice – výjev završený půlobloukem se stylizovaným sluncem v pozadí. Kapacita výrazně přebudovaného sálu s galerií byla navýšena na 700 míst a z bývalé verandy vznikla tělocvična. Spolek Dělnického domu zde působil až do roku 1951, kdy správu převzal závodní klub odborové organizace podniku Zetor Líšeň. Ten výrazně rozšířil původní vstup do objektu a přidal na fasádu své logo i pamětní desku připomínající třicáté výročí založení KSČ (dnes uložena v Muzeu města Brna, na fasádě domu je od roku 1949 instalována pamětní deska obětem okupace). Od roku 1952 v Dělnickém domě fungovalo také tzv. Letní kino Sport, pro něž byla ještě v roce 1960 vybudována nová promítárna. I když byl provoz kina roku 1967 ukončen, dům nadále plnil funkci místního kulturního střediska. Na konci roku 1993 byl Dělnický dům pronajat městské části Brno-Židenice. Po skončení nájmu v roce 2003 objekt odkoupilo město a v letech 2017–2022 budova prošla kompletní rekonstrukcí, při níž byl fasádě navrácen původní tvar nápisu dělnický dům a rovněž získala novou, ne zcela vhodnou barevnost.
Martin Pfann
