První specializovaná nemocnice pro léčbu dětí byla založena ve Vídni v roce 1787. Stala se inspirací pro podobné ústavy v dalších evropských městech. V Brně existovala (byť krátce) již od roku 1809 specializovaná soukromá klinika pro dětské pacienty lékaře Ernesta Karla Rincoliniho. V roce 1844 apeloval Ferdinand Dworzak na brněnské občany, aby přispěli k založení obecně prospěšného spolku, jenž by inicioval výstavbu nadační dětské nemocnice, která by se starala především o děti z chudých rodin. Díky jeho nasazení byla v roce 1846 zřízena klinika s 28 lůžky v dnešní Kounicově ulici. Ačkoli byla postupně rozšiřována, její kapacity stále nestačily. V polovině devadesátých let 19. století byl založen stavební fond pro výstavbu nové nemocnice, pro niž město darovalo rozsáhlé pozemky na vrcholu černopolského kopce. Architektonického návrhu se chopil zemský stavební ředitel Hugo Kranz. Dětskou nemocnici, vybudovanou v letech 1897–1898, koncipoval do šesti specializovaných pavilonů, které byly plně elektrifikovány a zásobeny vodou z nově zřízeného vodovou v Březové.
Ačkoli areál sloužil šedesát let svému účelu, především rozsáhlé poškození budov na sklonku druhé světové války, ale i rozvoj lékařského oboru vedly k potřebě vybudování nemocnice nové. Vypracováním nové koncepce specializovaného lékařského areálu pro léčbu chorob dětí byli pověřeni tehdejší ředitel nemocnice u svaté Anny prof. Otakar Teyschl, nově ustanovený ředitel Dětské nemocnice MUDr. Vladimír Mazal a především architekt Bedřich Rozehnal. Rozehnal se již od dvacátých let specializoval právě na výstavbu nemocničních zařízení, jeho projekty byly realizovány po celé Moravě. Architekt při návrhu každé z nemocnic bral vždy ohled na potřeby lékařů, které s nimi dlouze komunikoval, a z jejich vzájemné spolupráce pak vznikaly špičkové moderní lékařské ústavy. Ty počítaly také s budoucím technologickým rozvojem, Rozehnal navrhoval budovy tak, aby bylo možné je časem adaptovat novým lékařským přístrojům.
Finální koncepci Zemské dětské nemocnice v Brně schválil sjezd pediatrů v roce 1948, kdy už se započalo s budováním první etapy areálu, tak aby byl stále zachován chod staré nemocnice. Bedřich Rozehnal rezignoval na dříve obvyklé pavilonové řešení komplexu a zvolil modernější tzv. blokové řešení, které funkčně propojuje jednotlivá specializovaná oddělení. Nejprve vznikl hospodářský a administrativní trakt. Následně v další etapě do roku 1953 byly realizovány centrální vstupní hala (dnes Teyschlova) s proskleným stropem, ambulatorní, operační i lůžkové části, které jsou vzájemně propojeny. Dominantou areálu je šestipodlažní lůžková část na půdorysu písmene Y s průběžnými terasami orientovanými na jihozápad na panorama města, jež nezapře corbusierovskou inspiraci. Terasy, kterými procházejí mohutné sloupy, byly využívány pro pobyt na slunci a čerstvém vzduchu a měly působit také na dobré psychické zdraví dětských pacientů. Rozehnal se snažil o to, aby nemocnice i svou architekturou motivovaly pacienta k uzdravení. Dětská nemocnice se tak na počátku padesátých let, kdy oficiálním politicky prosazovaným stylem byl socialistický realismus, stala poslední funkcionalistickou stavbou v Brně. Její estetické řešení a promyšlenou koncepci, kterou Bedřich Rozehnal publikoval v knize Cesta k řešení nemocniční otázky města Brna. Projekty zemské klinické nemocnice a státní oblastní dětské nemocnice v Brně (Brno 1949), záhy ocenila světová odborná veřejnost včetně samotného Le Corbusiera.
Výstavba nemocnice měla pokračovat v dalších letech prostory pro interní obory i infekční klinikou, ale Rozehnalův projekt již nebyl realizován. K přepracování jej dostali na počátku šedesátých let, kdy byl Rozehnal politicky perzekvován i vězněn, Karel Volavý a Eduard Říha. Podle jejich návrhu a na základě Rozehnalova generelu byl realizován např. II. patalogicko-anatomický ústav. Po revoluci s dalším rozvojem medicínských technik a metodik a i díky podpoře Olgy a Václava Havlových byl areál Dětské nemocnice dostavěn, tak aby částečně naplnil Rozehnalovu ideu komplexního centra léčebné péče. Projekt nového Pavilonu F vypracovalo architektonické studio Tuffy pod vedením Zdeňka Jánského a realizován byl ve dvou etapách. V letech 1994–1996 byla postavena budova F pro intenzivní medicínu a v letech 1996–2001 byl vystavěn objekt G pro dětskou internu, onkologii, radiologii a další oddělení. Zároveň byly rekonstruovány již téměř padesát let staré Rozehnalovy budovy.
LV
