„V Mariánském údolí jako v úle. Koupaliště, louky, boční strany jsou obsypány. Na vysokých stožárech vlají československé, francouzské, španělské a sovětské vlajky. Ohromné transparenty hlásají vůli manifestantů jednotně republiku ubránit. Smích a veselí naplňuje údolí. Nepřehledným davům promluvil soudruh Gottwald z duše. Taková to byla manifestace v roce 1938 v Líšni.“ Reportáž s výmluvným názvem Neděle odhodlanosti, kterou editoři otiskli ve sborníku ke čtyřicátému výročí Slavností míru a Československo-sovětského přátelství v Brně-Líšni představuje čtenářům atmosféru, jakou bylo možné v letních měsících zažívat v Mariánském údolí ve čtyřicátých až osmdesátých letech minulého století, kdy se zde odehrávaly nejmasovější propagandistické akce v Brně. Místem jejich konání byla zalesněná východní část Brna, na rozhraní Líšně a okolních obcí Mokrá, Horákov a Ochoz u Brna.
Původní pojmenování místa Mariánské údolí je známé už z konce 19. století. Romantický kus přírody získal svůj název podle manželky líšeňského panství hraběte Eduarda Belcrediho hraběnky Marie z Fünfkirchenu, která v duchu vrcholícího romantismu trávila v téměř nedotčené přírodě své volné chvíle. Název zároveň odkazuje na Pannu Marii, neboť cestou v údolí chodili obyvatelé Brna na mariánské poutě do nedalekých Křtin.
Na toku Říčky, která celým údolím protéká bylo postupně postaveno sedm mlýnů. U dvou z nich, Kaprálova a Perníkářova, vybudovali jejich majitelé rekreační bazény, protože přírodní vodní nádrže, díky kterým je údolí známé dnes, vznikaly postupně až od padesátých let minulého století.
V době konání první manifestace, o níž se psalo v citovaném sborníku, přicházeli lidé přes koupaliště U Čičáka – které vybudoval Cyril Perníkář, úředník Úrazové pojišťovny v Brně v blízkosti svého mlýna a otevřel pro veřejnost v červnu roku 1930. Na louku u koupaliště pana Perníkáře svolali organizátoři v roce 1938 „tábor lidu“. Jak je popsáno v dobových pramenech: „Od časných hodin ranních jezdí do Líšně autobus za autobusem – z Brna dva velké průvody s hudbou a prapory a až do desáté hodiny neustávající proud jednotlivců, který se namnoze slévá v dlouhý průvod. I Líšeňka je plná k prasknutí.“ Pod heslem „Jednotni ubráníme!“ svolalo akci členstvo krajského výboru Komunistické strany Československa na 7. srpna 1938. Cílem levicově smýšlejících organizátorů bylo motivovat veřejnost k odporu proti hrozbě sílícího nacismu, kdy se do atmosféry doby vkrádala čím dál zřetelnější vidina války. Setkání cílilo především na příslušníky dělnické třídy. Akce byla inzerována jako lidová slavnost, kde kromě projevu tehdy ještě komunistického poslance Klementa Gottwalda měla vystoupit i řada mezinárodních řečníků (poslanci z Německa, Slovenska, Ukrajiny, Maďarska a Polska). Kromě úderné politické agitace byl pořadateli slibován i bohatý tělovýchovný a kulturní program: volejbalový turnaj, plavecké závody a jiné sportovní hry, prostná i cvičení s plynovými maskami, divadelní scény, sborový zpěv a také stánky s lidovou střelnicí a kolem štěstí. Prodej lístků v ceně 1,20 Kč podporovaly agitační novinové články v Moravské rovnosti, kde byli členové a členky dělnických organizací motivováni hesly „Kdo se zaslouží o zdar lidových slavností“ k vzájemné soutěži o největší prodej vstupenek.
Dobový tisk ovšem mluví i o zásazích policie a konfiskacích projevů komunistických poslanců. Zakázán byl nejen noční orientační závod hlídek na trati Juliánov-Líšeň, ale nebyla povolena ani některá, zdánlivě nevinná hesla (například Praha Moskva Paříž – Henlein patří za mříž). Z kulturního programu byl okresním úřadem Brno-venkov vyškrtnut i kuplet „Paní vrchní střihačová kupónů a paní nejvyšší akciová společníková na pláži“.
O počtu lidí, kteří se této události nakonec zúčastnilo, se informace liší. V historických pramenech je uváděno pět tisíc osob v průvodech a na slavnosti samotné osm, ale také dvacet tisíc lidí. V každém případě šlo o založení tradice, která se následně, v prvních letech po druhé světové válce opakovala ve velmi podobné dramaturgii, ovšem v mnohem větším měřítku. V roce 1946 – měsíc před konáním slavnosti – nastupovaly brigády, které upravovaly svažitý a skalnatý terén údolí pro očekávané desetitisíce návštěvníků. Jak napsal Svět práce v roce 1950: „Údolí, protáhlé do písmene S a zelené ze všech stran lesem se mění v obrovské přírodní hlediště, v amfitheatr, v masové shromaždiště a rekreační středisko. Brigádničí se lopatou, brigádničí se dynamitem, brigádničí se štětcem a dlátem.“ Do práce se zapojil snad každý. Líšeňské ženy připravovaly slavobránu a pro podporu lepších pracovních výkonů byl do údolí ze Západomoravských elektráren zaveden elektrický proud.
První poválečné slavnosti se v údolí odehrály dne 1. září 1946 a opět na nich vystoupil s projevem tehdy již předseda vlády Klement Gottwald. Při té příležitosti se První brněnská strojírna a Královopolská strojírna přejmenovaly na Gottwaldovy závody v Brně. Samotné Mariánské údolí se na Gottwaldovo přejmenovalo až o tři roky později.
Tehdy už byl shromažďovací prostor velkoryse přebudován. Komunistické straně šlo zejména o to, aby se maximálně zvýšila kapacita přírodního amfiteátru. Pro masivní zásahy do krajiny hovořila návštěvnost. Zatímco první poválečný rok přišlo do údolí kolem padesáti tisíc lidí, následující roky, kdy byla do akce pořádaná pod heslem „Budovatelé nového života“ zahrnuta také výstava průmyslových a zemědělských výrobků, došlo do Líšně návštěvníků dvakrát tolik. V roce 1949 už bylo počítáno s dvěma sty tisíci lidí. Za účasti padesáti tisíc brigádníků a brigádnic bylo do roku 1950 vybudováno hlediště pro 35000 sedících osob, vládní tribuny pro téměř pět set hostů a ochozy s několika tisíci místy na stání. Autorem projektu úpravy údolí byl architekt František Krejčí, který patřil před válkou mezi významné autory brněnské avantgardy. Během první republiky se věnoval zejména nájemním domům takzvaného bílého funkcionalismu, během války působil jako urbanista a pro roce 1945 se stal hlavním architektem Národního výboru města Brna. V roce 1948 stál také u zrodu největšího státního projektového ústavu tehdejšího Československa – Stavoprojektu.
Rozsáhlá stavební akce a náklady s ní spojené dávaly už od roku 1950 tušit, že se mělo někdejší poklidné Mariánské údolí proměnit na hlavní tribunu komunistické propagandy v Brně. S odkazem na předválečnou návštěvu Klementa Gottwalda, reprízovanou v době, kdy zastával úřad ministerského předsedy, zajížděly na líšeňské slavnosti špičky komunistické strany. Postupně se na tribuně s projevy vystřídali tak významní straníci, jako byl Otto Šling, Antonín Zápotocký, Antonín Novotný, Rudolf Barák, Alexandr Dubček nebo Gustáv Husák. Ti všichni zde Brňankám a Brňanů, malovali lepší zítřky, a zatímco řečnili za mikrofony, lidé se ládovali buřty, které notně zapíjeli pivem. Významné propagandistické akce byly bohatě zásobeny potravinami, což v letech poválečné nouze, která se „nečekaně“ protáhla až do druhé poloviny padesátých let, představovalo pro návštěvníky příjemné rozptýlení. Novinové články se kromě obdivu k průběhu akce často také pohoršovaly nad nejapnými výjevy spojenými s opilstvím či rozhořčením lidé nad tím, že došly párky.
Spolu s kolotoči a dalšími atrakcemi zvyšovala přitažlivost slavností také přítomnost zahraničních hostů, případně vystoupení umělců. Na podiu se po proslovech střídali brněnští i pražští umělci, divačky se mohly dojímat nad dětskými pěveckými soubory, případně nad zpěvem některé známé tváře československého pěveckého nebe. Líšeňské slavnosti v Gottwaldově údolí byly navzdory své ideologické funkci zejména místem setkávání a také konzumu, jehož očividnost poutala pozornost hlavně v období normalizace. Co také jiného. Proslovům téměř nikdo nevěřil a poslouchal je jen málokdo. Prefabrikované obličeje vrcholných straníků, oblečených v šedivých oblecích se jevily natolik fádní, že je potřeba lesklého párku s pivem v kelímku hravě strčila do kapsy. Neustále opakovaná choreografie slavností se stala v osmdesátých letech všední stejně jako neustále budované pomníky stojící ideologicky a esteticky hluboko v padesátých a šedesátých letech.
Není proto divu, že líšeňské slavnosti, mající přinášet lidem ideologickou vzpruhu a pocit vědomí, že každý straník ví, kde je jeho místo, vyvanuly po listopadu 1989 stejně jako další vynucené rituály totalitní moci, po nichž nikdo netruchlil. Údolí se dnes opět jmenuje Mariánské a masové akce v něm dnes připomínají pouze betonové tribuny, které si bere zpět divoká příroda a něco málo zastřešených rezavých praktikáblů, na kterých se kdysi dávno odehrávalo cosi neodolatelně všedního a zbytečného. Ideologicky motivovaný experiment, zamýšlející vytvořit novému městu novou paměť se viděno v perspektivě času, nezdařil.
Šárka Svobodová a Michal Konečný
