Monumentální vila brněnského textilního podnikatele Augusta Löw-Beera byla postavena v letech 1922–1923 podle návrhu architekta Gustava Ludwiga. Svým konzervativním architektonickým pojetím, velkorysým prostorovým uspořádáním a reprezentativním vybavením odrážela společenské postavení stavebníka, příslušníka jedné z nejvýznamnějších moravských židovských průmyslnických rodin.
August Löw-Beer (1883–1942), nejmladší syn Arnolda a Friederiky Löw-Beerových z Brněnce, byl od roku 1918 veřejným společníkem rodinné vlnařské firmy Aron & Jakob Löw-Beer’s Söhne a vedle podnikatelských aktivit později působil také jako člen správní rady společnosti pro gumový průmysl Viktoria, vlastnil textilní obchodní společnost Perfect a od roku 1927 působil také jako honorární konzul Rakouska.
Vlastní reprezentativní sídlo si August Löw-Beer toužil vybudovat již před první světovou válkou. V letech 1913–1914 zakoupil domy na Hlinkách č. p. 40 a 42, které zamýšlel nahradit novostavbou podle projektu vídeňského architekta Friedricha Ohmanna. K realizaci tohoto záměru však nedošlo a obě nemovitosti v roce 1921 prodal. Záhy investoval do nákupu pozemku s objektem útulku Českého srdce na Hlinkách 132 a sousední parcely na Hlinkách 134 s vilou. Tu si krátce po roce 1879 nechal vybudovat lékař a představitel židovské náboženské obce Hieronymus Fialla. Podobu této starší stavby přibližně čtvercového půdorysu, zasazené do rozlehlé zahrady, přibližují pouze historické mapové podklady a panoramatické fotografie Hlinek z roku 1911. V roce 1908 se majitelem této nemovitosti stal brněnský krejčí a obchodník s realitami Ludvík Dukát, v jehož vlastnictví zůstala přibližně deset let.
Původní vila musela v roce 1922 ustoupit nové monumentální rezidenci Augusta Löw-Beera. Ten pro svůj záměr angažoval brněnského rodáka architekta Gustava Josefa Ludwiga (1876–1952), jenž od roku 1907 působil v Mnichově. Společně se svým starším bratrem Aloisem Ludwigem (1872–1969) zde vedli stavební firmu Brüder Ludwig, realizující zakázky zejména v Německu a jižním Tyrolsku. (K jejich nejznámějším projektům patří mnichovská vila spisovatele Thomase Manna z let 1913–1914.) Provedením brněnské vily byl pověřen místní stavitel Hermann Mainx.
Žádost o stavební povolení byla podána 13. července 1922 a novostavba byla dokončena za rok a půl, 30. prosince 1923 získala povolení k užívání. O mimořádné nákladnosti stavebního záměru Augusta Löw-Beera informoval také dobový tisk, který uváděl předpokládané stavební náklady ve výši deseti milionů korun. Na návrhu interiérového vybavení se podílel vídeňský architekt Franz Wilfert, který později pracoval také na interiérech nedaleké vily Stiassni.
Architektonické řešení Löw-Beerovy vily odráží vkus stavebníka, jež se přiklonil ke konzervativním historizujícím formám raději něž k nastupující modernistické architektuře dvacátých let.
Rozměrná stavba obdélného půdorysu byla oproti původnímu domu posunuta hlouběji do zahrady. A kvůli svažitému terénu, stoupajícímu směrem k Vinařské ulici, jsou dvě spodní podlaží částečně zapuštěna do svahu. Monumentalitu uličního průčelí umocňuje výrazná kamenná podnož, typická pro stavby bratří Ludwigů. Do ní byl vložen i hlavní vstup, k němuž vedly symetricky upravené cesty ze zahrady a schodiště v horní části lemované dvojicí iónských sloupů. Průčelí je členěno mohutným půlválcovým a menším polygonálním rizalitem a mezi nimi situovanou rozlehlou terasou, přístupnou řadou francouzských oken. První patro člení osa oken s okenicemi a celá stavba je završena mohutnou mansardovou střechou, prolomenou vikýři.
Vnitřní dispozice odpovídala nárokům zámožné čtyřčlenné rodiny a byla důsledně rozdělena na reprezentativní, soukromou a provozní část. Hlavním vstupem se přicházelo do zaklenuté vstupní haly s jednoduchou štukovou výzdobou stropu, na kterou navazovalo centrální schodiště s dekorativním litinovým zábradlím.
Reprezentativní jádro vily tvořilo dále zvýšené obytné podlaží s ústřední halou, jejíž dominantou byl krb obložený travertinem a dekorativně pojednaný štukový strop. V půlválcovém rizalitu byla umístěna jídelna, propojená s přípravnou a kuchyní. V protilehlé části stavby se nacházel pánský pokoj a denní pokoj (Sonnenzimmer) v polygonálním rizalitu. Z hlavních společenských místnosti vedl přímý vstup na rozlehlou zahradní terasu. Do horního podlaží byly situovány soukromé obytné prostory – ložnice manželů Augusta a Alice Löw-Beerových se samostatnými koupelnami a pokoje jejich dětí Ericha a Margarety a jejich vychovatelky. V mansardovém podlaží byly umístěny pokoje pro hosty a služebné, prádelna, ale i tělocvična a temná komora.
V nižších podlažích se nacházelo především hospodářské a technické zázemí, včetně sklepů, skladovacích místností a prostor určených k ukládání oděvů a kožešin.
O původní podobě interiérů dnes podávají mimořádně cenné svědectví historické fotografie z rodinného archivu Löw-Beerových. Zachycují jednotlivé místnosti a jejich nákladné vybavení. Jeho součástí byly vedle štukové výzdoby, také kamenné i dýhové obklady, parketové podlahy, orientální koberce a další luxusní textilie, nábytkové soubory, řešené často na míru, i řada uměleckých děl. Dominantní postavení zaujímalo do středu vstupní haly instalované mramorové figurální sousoší Gli Orfani (Sirotci) italského sochaře Antonia Tantardiniho (1829–1879), které August Löw-Beer věnoval v roce 1923 své manželce Alici.
Rodina užívala své reprezentativní sídlo pouze do konce třicátých let. Ještě před nacistickou okupací Československa emigrovali August a Alice Löw-Beerovi do zahraničí. August zemřel v roce 1942 ve skotském Galashiels.
Jejich brněnský majetek byl mezitím nacistickými úřady konfiskován a vila se stala sídlem německé bezpečnostní služby Sicherheitsdienst (SD), jež byla součástí nacistického represivního aparátu v Brně. Po skončení druhé světové války byla v lednu 1946 na nemovitost uvalena národní správa. V roce 1947 zde dočasně sídlila oblastní úřadovna Osidlovacího úřadu. Následně bylo rozhodnuto o využití objektu pro kojenecký ústav, jehož přemístění z Křenovic do Brna se připravovalo od roku 1948. Stavební adaptace započaly v roce 1949 a zásadním způsobem zasáhly do původního architektonického řešení. Vedle dispozičních změn v interiéru došlo také k necitlivým úpravám exteriéru, obzvlášť nešťastné bylo vybudování komína kotelny před hlavním průčelím. Kojenecký ústav využíval někdejší Löw-Beerovu rezidenci až do roku 2011, kdy se přestěhoval do nových prostor v Bystrci. V roce 2013 město Brno objekt prodalo soukromému majiteli.
Navzdory rozsáhlým poválečným zásahům se ve vile dochovala řada autentických architektonických detailů, včetně okenních výplní, litinových prvků exteriéru, štukové výzdoby interiéru, travertinového obkladu krbu v ústřední hale, a dokonce i Tantardiniho sousoší, jež bylo po prodeji objektu odvezeno do depozitáře města a následně upadlo v zapomnění. Teprve v roce 2026 se jej podařilo znovu identifikovat a představit veřejnosti ve vile Löw-Beer na ulici Drobného.
Michal Doležel
