Vojenský výzkumný ústav (Dům milosrdných sester sv. Vincence z Pauly)

 V roce 1856 byla založena Nadace Aloisie Braunové ku vychování chudých osiřelých dívek moravských, působící v Brně a blízkém okolí. Jejím cílem bylo: „Chudým a zanedbaným nebo nebezpečí zpustnutí vydaným, na Moravě příslušným dívkám poskytnouti vedle úplného nebo částečného zaopatření vyučování a výchovu k řádným služkám a dělnicím.“ Předcházel jí ženský Spolek svatého Josefa pro vzdělávání opuštěných dívek, kterého se v roce 1953 ujaly sestry Společnosti Dcer křesťanské lásky sv. Vincence z Pauly. Ty si pořídily dům v Petrské ulici, kde provozovaly sirotčinec, přičemž jim byl svěřen také sirotčinec na Dornychu. O něco později vykoupila brněnská rodačka Aloisie Braunová z Vídně za účelem rozšíření ústavu budovu továrny na smalt na Cejlu, tehdejší dům č. 84 (dnes zhruba v místech domů od Franze Pawlu č. 84–88), kde byl v roce 1855 otevřen vychovávací ústav pro osiřelé a zanedbané dívky Vincentinum s německou dívčí školou.
Budova na Veslařské ulici byla postavena jako náhrada za objekty na Cejlu a v Petrské ulici, bylo sem přeloženo Vincentinum i německá dívčí škola. Výkop základů byl slavnostně zahájen 15. dubna 1899, hotová budova s kaplí Božského srdce Páně byla vysvěcena u příležitosti 70. výročí narozenin císaře Františka Josefa I. již 19. srpna 1900. Budovu vysvětil brněnský biskup František Saleský Bauer a na souhlas císaře nesl nový ústav název Dívčí sirotčinec císaře Františka Josefa pro Moravu v Jundrově. Počet chovanek v sirotčinci se pohyboval kolem 110 a trojtřídní školu navštěvovaly také chudé dívky z okolí. Za Rakousko-Uherska byla škola oboujazyčná, po vzniku Československa se ústav změnil na český. Autorem projektu sirotčince z roku 1899 byl architekt a stavební úředník Josef Karásek, spoluautor návrhu neoklasicistní budovy Zemského ústavu slepců v Černých Polích (1909–1915), dnešní Mendelovy univerzity. Stavbu provedl městský stavitel Franz Pawlu, jeden z nejaktivnějších a nejvýznamnějších brněnských stavitelů přelomu 19. a 20. století. Monumentální stavba v neorenesančním stylu s manýristickými prvky, zasazená do mírného svahu kopce zvaného Juranka, je od svého vzniku dominantou Veslařské ulice. Je nerozlučně spojena s panoramatem vilové čtvrti na pravému břehu Svratky, zejména při pohledu z protějšího svahu Pisárek a nedalekého Kamenného Mlýna. Ten byl ještě začátkem 20. století městskou periferií a významným výletním cílem obyvatel Brna. Díky svým rozměrům, symetrickému rozvržení a uplatnění množství dekorativních detailů budova monumentalitou převyšuje podobné sociálně zaměřené stavby z konce 19. století (například Městský chlapecký sirotčinec na Gorkého ulici nebo Zaopatřovací ústav císaře Františka Josefa na Kounicově ulici) působící mnohem strožejším dojmem. Význam stavby zvyšovala i ústavní kaple ve dvorní části s okny dekorovanými vitráží, jež jsou dodnes částečně dochována. Původní interiéry sirotčince (podle zachovaných vyobrazení byly minimálně některé místnosti opatřeny dekorativní výmalbou stěn, v jídelně se zřejmě nacházel plochý strop s dekorativní malbou v neorenesančním stylu) byly značně přestavěny pro potřeby institucí, které zde sídlily po zrušení sirotčince v roce 1942, kdy budovu zabrali němečtí okupanti. Ti sestry vyhnali a chovance rozdělili do ústavů v okolí. Po válce v budově sídlil učňovský internát n. p. Mosilana, v letech 1951–1992 byla postupně sídlem různých ústavů stavební fakulty Vysoké školy technické, především katedry vodních staveb a vodního hospodářství. Později zde byly pro katedru chemie vybudovány nové laboratoře a v letech 1993–1998 budovu využívala chemická fakulta. Od konce devadesátých let dodnes je objekt sídlem Vojenského výzkumného ústavu (původně jako Vojenský technický ústav ochrany Brno).
KK