Přestože Vodojemy na Žlutém kopci představují unikátní dochovanou architektonickou památku s určitou estetickou kvalitou, nelze opominout jejich stěžejní technickou funkci, jež úzce souvisí s utvářením moderní městské vodohospodářské sítě. Urbanizace stojící za mohutným rozšiřováním města kladla inženýrům a stavitelům velké výzvy, jelikož bylo nutné vytvořit adekvátní technické zázemí pro potřeby populačně expandující průmyslové metropole. V tomto ohledu se pro Brno stala v polovině 19. století palčivým problémem především absence trvalého přívodu pitné vody, proto byla roku 1863 vypsána soutěž na výstavbu nového vodovodu. Ze čtyř návrhů byl kolem roku 1869 vybrán projekt londýnského stavitele Thomase Docwryho, jehož realizace byla zahájena na podzim téhož roku výstavbou úpravny vody v Pisárkách, která byla dokončena roku 1872. Současně s úpravnou vody, jež na třech otevřených biologických filtrech o celkové výměře 2 940 m2 čistila surovou vodu získávanou z řeky Svratky nad jezem v Kamenném mlýně, byla budována síť potrubí s vodojemy. Vyčištěná voda byla z Pisárek čerpána dvěma tlakovými pásmy do vodojemů na Žlutém kopci (v nižším pásmu) a pod Špilberkem (ve vyšším pásmu). Pro tyto účely bylo jen mezi lety 1870−1874 položeno 1 800 m vodovodního potrubí.
V Docwryho konceptu městské vodovodní sítě měly vodojemy na Žlutém kopci důležitou úlohu, jelikož představovaly velkoobjemový rezervoár čisté pitné vody určené k následné distribuci. Již roku 1868 bylo pro tyto účely zahájeno budování prvního z trojice vodojemů dle návrhu londýnského stavitele. Stavba z režného cihlového zdiva, dokončená roku 1876, byla mezi lety 1896−1900 kapacitně rozšířena výstavbou druhého obdobně dimenzovaného vodojemu. Později, krátce po roce 1910, byl pak v jejich bezprostřední blízkosti vystavěn s užitím moderních stavebních technologií ještě třetí, již betonový, dvoukomorový vodojem. K samým počátkům založení vodárenského areálu na úpatí Žlutého kopce v sedmdesátých letech 19. století se také váže romantická historizující stavba domku technického zázemí.
Nejstarší vodojem z let 1868–1876 s výměrou 45 × 45 m a výškou zhruba 6 m pojal až 8 688 metrů kubických vody. Na devítilodní ústřední prostor, zaklenutý plochými valenými klenbami nesenými rovnoběžnými cihlovými stěnami prolomenými šesticí vysokých půlkruhově klenutých arkád, je na severní straně kolmo navázána samostatná loď odtokového kanálu. Do severovýchodní části stavby je situován vstup projevující se na klenbě jedné z lodí jednoduchým pravoúhlým otvorem s poklopem. K severní straně vodojemu přiléhá armaturní komora hranolového tvaru zasazená do jeho násypu. Ta byla v režném zdivu na betonové podezdívce provedena dodatečně, až roku 1913 (dle letopočtu uvedeného na jejím štítu).
Druhý vodojem budovaný po polovině devadesátých let 19. století se se svým objemem 8 611 metrů kubických rozkládá na výměře 45 × 70 m a dosahuje výšky asi 8 m. Nádrž z režného cihlového zdiva má obdobné řešení jako starší rezervoár ze sedmdesátých let. Vodojem je pomocí pilířů utvářejících půlkruhově klenuté arkády opět členěn do jednotlivých lodí, jež jsou zaklenuty plochými valenými klenbami. Stavba má však v tomto případě již svůj základ v plochém betonovém dně. Nejmladší vodojem z první dekády 20. století je koncipován do dvou k sobě přiléhajících železobetonových nádrží spojených velkou armaturní komorou. Oba rezervoáry o výměrách 35 × 30 m a 45 × 30 m mají totožnou výšku 5 m. Z jejich rovného dna členěného odtokovými kanálky vyrůstají mohutné betonové hranolové pilíře nesoucí systém křížových kleneb. Horní část komory, ve které jsou situovány ochozy dlážděné ornamentální keramickou dlažbou (zpřístupňující armaturní komoru), je omítnuta bílou omítkou, jež utváří zajímavý kontrast s přiznanou šedí betonové masy zbytku nádrže. Soubor dochovaných monumentálních podzemních nádrží, které se historicky vážou k počátkům výstavby moderní vodovodní sítě rozrůstající se průmyslové metropole, představuje v českém prostředí jedinečnou stavební památku s unikátními architektonickými a technickými kvalitami. Vysoká míra dochovanosti původního vodárenského areálu, jež byl z provozu definitivně odstaven teprve roku 1997, přispěla k jeho nedávnému zpřístupnění veřejnosti.
Šárka Bahounková