Od osmdesátých let 18. století bylo divadlo vlastenci vnímáno jako nástroj zprostředkování
národního uvědomění, vrcholem období utváření moderního českého divadelnictví se stala
stavba Národního divadla v Praze a jeho otevření roku 1881, resp. po požáru v roce 1883. Ve
stejném roce bylo založeno také Družstvo českého národního divadla v Brně se stejným cílem
vybudovat samostatnou brněnskou divadelní scénu. Od sedmdesátých let 19. století se sice
česká představení odehrávala v sále Besedního domu či jeho vnitřní dvoraně, ale právě roku
1881 byla úřady z bezpečnostních důvodů zakázána. Družstvo v roce 1883 zakoupilo dům č.
6 na dnešním Žerotínově náměstí, ve kterém fungovala dříve restaurace a tančírna zv.
Orfeum. Objekt byl upraven podle projektu architekta Eduarda Svobody a 6. prosince 1884
bylo slavnostně otevřeno České národní prozatímní divadlo. Název napovídá, že budova
nebyla pro provoz divadla zcela ideální, k další adaptaci jejích prostor došlo v osmdesátých
letech 19. století podle návrhu architekta Bedřicha Münzbergera, ani ta však stísněnost
budovy nevyřešila. V roce 1909 Družstvo zakoupilo sousední objekt na Veveří 3 a o rok
později i zleva sousedící budovu ústavu slepců a roku 1910 bylo vyhlášeno první ideové kolo
soutěže. Aktuální byla také národnostní otázka, což se projevilo snahou omezit účast jen na
moravské tvůrce či odvoláním dvou členů jury – nejvýraznějších vídeňských architektů Otto
Wagnera a Friedricha Ohmanna. V porotě zasedli například Jan Koula, Kamil Hilbert, Václav
Roštlapil nebo Vladimír Fischer. Do soutěže bylo přihlášeno 42 projektů (účastnili se Josef
Gočár, Pavel Janák, Josef Chochol, Otakar Novotný a další). Nejvýše byl portou oceněn
návrh Josefa Maříka a Karla Šidlíka, následoval projekt Aloise Dryáka a na třetím místě se
umístil Theodor Macharáček. Družstvo vedle oceněných zakoupilo ještě návrhy Antonína
Blažka, Emila Králíka, Bohumila Hübschmanna a Františka Roitha.
Charakter druhého kola soutěže předurčily diskuse o přesném umístění budovy – namísto
avizovaného situování divadla na nároží ulice Veveří bylo rozhodnuto o zasazení budovy do
středu náměstí. K účasti byli vyzváni nejen ocenění, ale všichni architekti z prvního kola. Z
dvaceti zaslaných projektů však nebyl doporučen k realizaci ani jeden, dle konstatování
poroty žádný návrh nepřinesl očekávaná nová řešení.
Následující politické události a vypuknutí první světové války snahy o vybudování národního
divadla na Veveří zastavily a další soutěže byly vypsány až ve třicátých letech. Ovšem nové
divadelní scény – Janáčkova divadla – se Brno dočkalo teprve na počátku 60. let.
Vůbec první soutěž na novou budovu Českého národního divadla v Brně v roce 1910 dobře
ilustruje rozmanitost architektonických projevů počátku 20. století – od klasicizujících
tendencí přes eklekticismus až po geometrickou modernu a kubistické projevy. Podle
předního teoretika architektury Oldřicha Starého znamenala významný přínos ve vývoji naší
architektury.
Lucie Valdhansová