Roku 1886 nechal brněnský biskup František Saleský Bauer na popud prezidenta Červeného kříže hraběte Felixe Vettera z Lilie pozvat z Prahy trojici sester z kongregace Šedých sester františkánek, aby zde založily nový klášter sloužící především jako ošetřovatelský v případě války. Od roku 1890 sestry bydlely v nově postaveném trojpodlažním klášteře v tehdejší Sirotčí (nyní Grohově) ulici č. 18. Rok nato manželé Perkovi prodali sousední dům č. 16 biskupu Bauerovi, který ho přenechal kongregaci pro výstavbu kostela. Sestry v průběhu dalších let získaly rovněž dům č. 14 a na ulici tak začalo vznikat nové duchovní centrum pro šedesát sester Kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka. Ty se v době míru staraly o pacienty v nemocnici u sv. Anny i v soukromých domech jako ošetřovatelky, v době války však měly povinnost primárně ošetřovat raněné vojáky (což také činily během první světové války).
Kostel začala stavět firma Františka Přikryla roku 1900 podle návrhu Karla Welzla, žáka jednoho z nejvýznamnějších rakouských architektů Theophila Hansena. Welzl přišel do Brna roku 1884 po předchozí zkušenosti ze stavby pražského Národního divadla. Rychle se etabloval jako učitel na české průmyslovce a spolu s Vojtěchem Dvořákem navrhoval sakrální architekturu včetně rekonstrukcí. Pro Kongregaci Milosrdných sester vyprojektoval neorenesanční kostel, jehož průčelí bylo mírně zapuštěno za uliční čáru, aby mohl vzniknout nástupní prostor s venkovním schodištěm. To ústilo ke třem vstupům v patrové fasádě akcentované ústředním rizalitem s trojúhelným štítem neseným dvojicí sloupů. Vstupní fasádu navíc završovala věž na kruhovém půdorysu ukončená kupolí. Ta byla zničena během druhé světové války, při bombardování města v listopadu 1944. Hned po válce započala rekonstrukce areálu kláštera, kostela a ošetřovatelské školy podle návrhu Zdeňka Bažanta, který fasády všech tří budov sjednotil v pozdně modernistickém duchu. Kostel je tak skryt za poměrně civilní fasádou, kterou lze snadno zaměnit za domovní. Sakrální účel budovy připomínají reliéfy andělů a svaté Rodiny od Julia Pelikána. Poslední obnova chrámu proběhla roku 1990 po návratu sester z nuceného pobytu v Lechovicích, řídil ji Viktor Dohnal a kostel od té doby opět slouží původnímu účelu.
Trojice velkých vrat z ulice vede na schodiště ústící do původního neorenesančního kostela. Současná fasáda tak má funkci slupky skrývající starší jádro. Interiér kostela je trojlodní bazilika odkazující jednoznačně na římské renesanční (a tedy i antické) vzory s hlavní lodí završenou kazetovým stropem, bočními loděmi s emporami a rovným závěrem odděleným spuštěným pasem vítězného oblouku a zaklenutým kupolí. Stěny člení bohatě profilované římsy, pilastry s korintskými hlavicemi a štuková výzdoba s květinovými i figurálními motivy. Stejně jako kostel doznalo proměny i jeho vnitřní vybavení, které je zajímavou sondou do konzervativního brněnského sochařství 20. století. Z roku 1922 pochází velká socha Božského srdce Páně od Františka Proseckého. Po válce dodali nové oltáře bratři Kotrbové (patrně podle návrhu Klaudia Madlmayra, se kterým spolupracovali například na vybavení kostela sv. Cyrila a Metoděje v Brně-Židenicích), avšak později byly dva z nich přesunuty do kostela v Brně-Slatině. Současný oltář na popud Viktora Dohnala zhotovil Miloš Vlček, žák a spolupracovník Heřmana Kotrby, roku 1990.
Kostel sv. Rodiny na Grohově ulici je v rámci brněnské sakrální architektury výjimečnou stavbou. Strohá modernistická fasáda skrývá stylově čistý neorenesanční interiér vzniklý v době, kdy se v Brně stavělo především secesně, a to i v případě sakrálních staveb – v tomto stylu jen několik let po dokončení kostela sv. Rodiny vznikly kostely v Husovicích a na ulici Křenové.
Matěj Kruntorád