V roce 1925 vyzval brněnský magistrát architekty Antonína Blažka, Vladimíra Škáru, Pavla Janáka a Ernsta Wiesnera, aby navrhli novou budovu krematoria na Ústředním hřbitově v Brně. Při vyhodnocování soutěžních projektů se však odborné komisi zalíbil Wiesnerův alternativní návrh, který umístil plánovanou stavbu do vyšší polohy nad hřbitovem v blízkosti Jihlavské ulice. Vyzvala proto Wiesnera a Janáka k přepracování projektu podle nového zadání. Jednomyslně pak porota vybrala návrh Wiesnerův, který byl sice nákladnější (4 miliony korun), ale spojoval v sobě moderní technické řešení s jasně vyjádřeným duchovním rozměrem: „[…] technická forma, technický aparát, jehož se dnes používá při zpopelňování, vtírají se svým úsilím po abstrakci a nepřipouštějí ono myšlenkové oproštění, které mají vyvolati poslední okamžiky pozemské existence člověka u pozůstalých,“ uvedl Wiesner roku 1928 v článku v časopise Horizont.
Podle Ernsta Wiesnera nemělo jít při stavbě moderní budovy krematoria pouze o splnění funkčních náležitostí a použití inovativních technických prostředků. Důležité pro něj bylo znovunalezení ztraceného sakrálního prostoru i dokonalé propojení formy a obsahu: „Jisto je, že dnešní provádění zpopelňování předchází vytvoření nového kultu, že tento kult však vznikne teprve tehdy, až naše doba – technika a umění – najdou pro něj výraz, jenž by se vyrovnal svou vnější i vnitřní velikostí výrazu kultu oněch dob. A dnešní architekt je povolán dáti kultu jeho formu, jeho vnější výraz, aby jím bylo dosaženo účinku vnitřního.“ Vnitřního účinku Wiesnerova expresivní architektura rozhodně dosahuje. Střešní koruna ze štíhlých hrotitých pilířů, dlouhý jazyk stupňovitého schodiště i umístění stavby na monumentální terase zajišťují vskutku emotivní zážitek. Promyšlený scénář mělo i uspořádání vnitřních prostor, které se stalo součástí smutečního obřadu. Hlavní obřadní sál je osvětlen nebeskými průhledy ve střeše a dominuje mu černý mramorový katafalk. Po skončení obřadu se katafalk s rakví vydá na poslední cestu mohutnou bránou k žárovišti, které tušíme za třemi velkými okny s mřížemi v horní části čelní stěny, a odkud se již prázdný zase vrací. Celý ceremoniál měl být symbolicky zakončen spojením duše zemřelého s nebesy prostřednictvím dlouhého komínu v zadním traktu stavby. Původně plánovaná pec na koks byla však při realizaci nahrazena dvěma modernějšími plynovými a tento metaforický akt se nakonec nemohl uskutečnit.
PH
