Ernst Wiesner
Během první světové války působil u ženijního pluku v Polsku, Dalmácii a jižním Tyrolsku, poté se vrátil do Brna, kde roku 1919 začal pracovat jako samostatný architekt. Za jednu z Wiesnerových prvních realizací lze považovat stavbu dřevěného zahradního domku v ulici Drobného č. 28 pro Samuela a Hermine Beranovy. Přelomovým architektonickým dílem byl však Gutmannův nájemní dům v Údolní ulici č. 58, který do secesního Brna přinesl hladkou fasádu zdobenou pouze výraznými okenními šambránami, a stal se tak předzvěstí budoucího puristicky orientovaného vývoje brněnské architektury. V letech 1920–25 se Wiesner zabýval problémem zastavění bloku ulic Mozartovy a Beethovenovy, kde nakonec byly realizovány stavby Moravské zemské životní pojišťovny (Mozartova 3) a České banky Union (Beethovenova 4), které svými jednoduchými fasádami, použitím zajímavých materiálů a důrazem na logické uspořádání interiéru jasně naznačovaly priority architektovy budoucí tvorby. Tyto zásady se uplatnily také v souboru vil postavených v druhé polovině 20. let pro bohatou židovskou klientelu v brněnské Masarykově čtvrti. V roce 1924 vznikla vila pro Eduarda Münze (Hroznová 19), která přispěla Brnu novinkou v podobě natočení domu „zády do ulice“ nebo vila pro brněnského textilního továrníka Alfreda Stiassni (Hroznová 14), umístěná v rozlehlé zahradě.
Svérázným architektonickým počinem byla ve své době budova brněnského krematoria, realizovaná v letech 1925–30; Wiesnerovi se v ní podařilo skloubit utilitární a technickou stránku stavby s efektním expresivním výrazem. Další významnou realizací, která ovlivnila podobu centra města Brna, byla stavba paláce Morava v letech 1926–29, kterou iniciovala Hermine Stiassni. Vyzvané mezinárodní soutěže se tehdy zúčastnili uznávaní architekti P. Behrens, I. A. Cambell, J. J. P. Oud a E. Wiesner. Originální stavba administrativní a obytné budovy (Divadelní 1), realizovaná podle Wiesnerova návrhu, nezapadá svým rozmanitým půdorysem a přívětivým výrazem režného zdiva do funkcionalistické šablony tehdejší stavební produkce. Nevšední tvar dispozice je přitom velkou měrou daný začleněním původní budovy do nové stavby a snahou o účelnost a maximální světelnost vnitřních prostor.
Dnes již nedochovaným skvostem mezi brněnskými kavárnami bylo Café Esplanade v Roosveltově ulici. Pro brněnského kavárníka Aloise Strompfa zde Wiesner vytvořil jedinečný prosvětlený otevřený prostor, procházející přes dvě patra, tvořený oválným sálem s proskleným stropem, vestavěným ve dvoře domu. Kavárna byla poškozena bombardováním v roce 1944, celý blok pak zcela zmizel při stavbě Janáčkova divadla v 50. letech. Jedním z mála Wiesnerových příspěvků do tehdy populární problematiky minimálního bydlení byl dvojdům (Bráfova 109 a 111) v kolonii Nový dům. Její stavba byla iniciována v rámci Výstavy soudobé kultury v Československu v roce 1928. V brněnských Žabovřeskách vznikla na základě návrhů významných českých architektů skupina malých rodinných domů s úsporným stavebním programem. Wiesnerovi se podařilo využít malou plochu způsobem, který umožňoval pohodlné a praktické bydlení. Proto také jeho dům jako jeden z mála objektů v kolonii unikl pozdějším výrazným stavebním zásahům obyvatel.
V letech 1928–30 došlo při stavbě Moravské banky na nám. Svobody ke spolupráci dvou výrazných osobností brněnské architektury. Soutěžní porota vyzvala na základě předložených návrhů Ernsta Wiesnera a Bohuslava Fuchse, aby společně realizovali stavbu, která představovala další významný krok na poli konstrukčních inovací – obě uliční fasády byly zavěšeny na železobetonové konstrukci, jejíž nosné články jsou patrné jen v interiéru stavby.[3]
Poslední významnou realizací Ernsta Wiesnera v Brně byla přestavba tzv. Doretova dvora na Malinovského náměstí, který přiléhal k již dříve realizovanému paláci Morava. Architektovi se podařilo dokonale sjednotit svou budovu paláce Morava s novostavbou pomocí kompaktní fasády z režného zdiva, akcentovanou světlým obložením nároží stavby.
Před nacistickou okupací uprchl Ernst Wiesner teprve na jaře roku 1939 do Londýna. Tam působil jako správce budov české exilové vlády a dohlížel na dostavbu poškozených objektů. Po válce se nakrátko vrátil do Brna, a zjistil, že jeho dům byl pobořen, byt vykraden a plány, výkresy a písemnosti zničeny. V roce 1948 odešel kvůli politickému vývoji natrvalo do Anglie, kde získal pedagogické místo na prestižní Škole architektury na univerzitě v Liverpoolu. Zde působil až do své penze a byl za svou práci odměněn prestižním vyznamenáním – titulem Master of Architecture. Jedinou větší architektonickou zakázkou v Anglii však byla stavba římskokatolické střední školy sv. Mikuláše v Liverpoolu.
Wiesnerovy kontakty s Brnem byly navázány až v polovině 60. let díky iniciativě arch. Bedřicha Rozehnala. Wiesnerovi byla udělena stříbrná medaile Univerzity J. E. Purkyně a čestný doktorát, významný teoretik architektury Zdeněk Kudělka o něm začal připravovat monografii. Rozvíjející se vztahy mezi liverpoolskou a brněnskou univerzitou architekta nadchly natolik, že zamýšlel věnovat Brnu ročně částku 1 000 liber jako stipendium pro studenty a pedagogy. Podobným účelům měl sloužit také jeho dům v Liverpoolu, který chtěl po své smrti věnovat na ubytování českých studentů. Slibně se rozvíjející spolupráci, stejně jako plánovaným návštěvám Brna, však učinila přítrž změna politického klimatu v roce 1968. K tomu se přidala nemoc, která upoutala architekta na invalidní vozík a které Wiesner definitivně podlehl 15. července 1971.
PH
[1] Architektonické tvarosloví, architektonická kresba, malířská perspektiva – prof. Karl Mayreder, kresba aktů – prof. Eduard Weith, nauka o stavbě a proporcích lidského těla – dr. Hermann Heller, starokřesťanská a středověká architektura – prof. Max von Ferstel, architektonická kresba, dějiny architektury – dr. Josef Neuwirth, památková péče – dr. Holey.
[2] Ohmannova škola stála v opozici k novátorskému ateliéru Otto Wagnera, který prosazoval nový pohled na architekturu a na rozdíl od Ohmanna nepřikládal takový význam studiu historických stylů. Zajímavé je i dochované výstupní hodnocení, které Ohmann uděloval na závěr studia každému studentovi: „...Umělecky nadaný pan Wiesner se osvědčil během studia jako snaživý a pilný. Jeho poslední projekt, hotel v Brně (nezachoval se – pozn. aut.), ukazuje prakticky myslícího architekta. Zvláště je nutno zdůraznit jeho plynulé začlenění stavby do okolní zástavby, a proto je možno co nejvřeleji doporučit ho jako spolupracovníka.“ (Kudělková – ABK – Protokoly o vysvědčeních). Závěrečná hodnocení se zřejmě příliš nelišila, podobné obdržel i arch. Karl Lehrmann, který byl pravděpodobně Wiesnerovým spolužákem a jehož architektonické směřování na rozdíl od Wiesnera zůstalo věrné historizujícím zásadám Ohmannovým.
[3] S Bohuslavem Fuchsem se Wiesner zúčastnil ještě soutěže na Všeobecný penzijní ústav v Brně v Burešově ulici v roce 1930, ale ten byl nakonec postaven podle projektu Emila Králíka. Ve 30. letech se Wiesner zúčastnil i soutěže na Nejvyšší soud v Husově ulici (soutěž později zrušena a vypsána znovu na stavbu v ulici Veveří naproti budově České techniky – stavba nakonec nebyla realizována). Nejpodivněji se však jeví situace kolem soutěže na Úřední budovu města Brna, která byla později vypsána pro stejný pozemek v Husově ulici. Porota nakonec pověřila architekty Fuchse, Kumpošta, Wiesnera a Babánka k vytvoření finálního návrhu, v průběhu prací však docházelo ze strany města k zásahům a změnám zadání takovým způsobem, že se přes usilovnou práci architektů do začátku války nepodařilo projekt dokončit.
Architekt/ka
Ernst Wiesner
Datum narození
21.01.1890 Malacky
Datum úmrtí
15.07.1971 Liverpool, Anglie
Literatura
Petr Pelčák, Ivan Wahla. Ernst Wiesner 1890–1971. Brno, Obecní dům Brno, 2005.
Marx Eisler. Architekt Ernst Wiesner. Moderne Bauformen. 1928. XXVII, 6.
Vladimír Šlapeta. Arnošt Wiesner 1890–1971. Architektonické dílo (kat. výst.). Olomouc, 1981.
Vladimír Šlapeta. Arnošt Wiesner a Brno. Památky a příroda. 1981. 6, 8. s. 474.
Rostislav Švácha. Arnošt Wiesner: Norma a tvorba. Výtvarná kultura. 1985. 9, 2. s. 64.
Lenka Krčálová. Arnošt Wiesner a Brno. Bulletin Moravské galerie v Brně. Brno, Moravská galerie, 1993. 49. s. 94.
Bohumil Markalous. Dílo architekta Arnošta Wiesnera čili úvaha o racionalismu v architektuře. Horizont. 1928. 11–13. s. 13.
