Zimní stadion

D052

Otevřená lední plocha zimního stadion za Lužánkami vznikla jako první fáze velkorysého projektu Brněnského národního stadionu. Jeho návrh vypracoval zdarma architekt Bohumil Fiala a stavební práce byly naplánovány na rok 1946. Jak uvádí tehdejší předseda družstva usilujícího o vybudování sportoviště, Josef Podsedník: „Delegaci komunistické strany se nezdál projekt vhodný a stavěl se proti němu zejména arch. Roštlapil. Proto výbor družstva ustoupil a zadal vypracování nového projektu arch. Roštlapilovi a spol.“ V červenci 1946 se konečně mohlo přikročit ke stavbě, která byla v první fázi dokončena zejména díky brigádám studentů, vojáků a sportovců ještě do konce téhož roku. Zimní stadion tak byl slavnostně otevřen v lednu 1947 pod názvem Benešův národní stadion.
Ve své době se jednalo o největší uměle chlazenou ledovou plochu v Československu. K hlavnímu kluzišti o ploše 30x60m bylo přisazeno ještě jedno nepatrně menší cvičné kluziště, bez standardizovaných rozměrů, které sloužilo převážně k rekreačnímu bruslení pro širokou veřejnost. Kompozici obou ledových ploch řešili architekti situováním k sobě ve tvaru písmene T. Prostorový koncept realizovaného návrhu byl založen na oddělení obou kluzišť od sebe jednopatrovou budovou „přemostění“ s velkoryse prosklenou restaurací, klubovnou, kancelářemi a dalšími provozy. Odsud mohli obě ledové plochy sledovat nejen návštěvníci restaurace a společenských částí, ale také sportovní komentátoři. Tribuny pro 12 tisíc diváků byly zahloubené do terénu s přístupem hlavní branou ve směru z dnešní ulice Drobného. Vzhledem k tomu, že se zimní stadion začal budovat jako jeden z prvních u nás (po Praze, Bratislavě a Českých Budějovicích), byla jeho realizace dle dobových materiálů poměrně svízelná a původně navržený stavební program bylo nutné redukovat. Z důvodu vysokých finančních nákladů bylo ustoupeno z plánovaného kompletního zastřešení ochozu hlediště.
Jako areál přesahující svůj krajský význam poskytovalo sportoviště zázemí řadě družstev, mimo jiné také nově zřízenému sportovnímu klubu Rudá hvězda Brno. V roce 1959, kdy se v Československu odehrávalo mistrovství světa v ledním hokeji, se ovšem i v mezinárodním kontextu projevily nedostatky plynoucí z nezastřešeného zimního stadionu. Ze všech hlavních sportovišť mistrovství, tedy v Praze, Bratislavě, Ostravě a  Brně, byl stadion za Lužánkami jedinou nekrytou halou. Otevřené kluziště s sebou neslo náročnou údržbu ledu při sněžení nebo naopak vyšších teplotách, velice často docházelo také ke znečištění ledové plochy popílkem z blízkých průmyslových provozů a při nepříznivém počasí se stával poměrně nízkým i komfort diváků v hledišti. V roce 1959 byl schválen návrh architekta Bohumila Fialy využívající patentovaného girlandového vazníku, vyvinutého pracovištěm ocelových konstrukcí Vítkovických železáren, které s vědomím prezentace jejich patentu ve veletržním městě nabízely spolupráci při montáži. Konkrétně se jednalo o modul s rozpětím 84m, jemuž bylo možné přizpůsobit stávající architektonické řešení stadionu, a kde materiálové požadavky byly až o polovinu nižší, stejně jako celková váha střechy, než při dosavadních kovových konstrukcích. Díky tomu mohl architekt Fiala pracovat s návrhem lehce působící prosklené haly usazené na masivním soklu z kyklopského zdiva, tedy na částečně do země zahloubené původní stavbě architekta Roštlapila. Po stranách se nad stávající objekt zvedaly na dynamicky sešikmených jehlových sloupech dvě rozšířené tribuny, východní a západní, díky kterým se celková kapacita zimního stadionu mohla zvýšit až o 3 tisíce diváků. Eleganci architektonické figury zimního stadionu, nepochybně ovlivněné opět se prosazujícím internacionálním stylem a nástupem tzv. bruselu, ovšem doplňovala řada klasicizujících detailů ještě doznívající sorely.
Přestože byl v dobovém tisku v lednu 1961 avizován brzký počátek stavebních prací, došlo nakonec, s ohledem na finanční náklady, k přehodnocení vítkovického patentu. Už v létě téhož roku předložilo nový projekt pracoviště ocelových konstrukcí a mostů Vysokého učení technického v Brně pod vedením inženýra Ferdinanda Lederera, jemuž se nakonec přizpůsobil i architektonický návrh B. Fialy. Nová koncepce měla představovat ryze racionální, ekonomicky únosné a rychlé řešení. Navržená prostorová příhradová deska s jednostranným spádem využila sloupy původních střech bočních tribun, jejichž základy odpovídaly potřebám nového zastřešení. Na kratších stranách byla váha střechy roznesena přes příhradový vazník do základů stávajícího objektu restaurace a nově vybudované jižní tribuny. Aby nebylo nutné budovat nové základy stavby a zasahovat tak do místního nestabilního podloží, došlo oproti předcházejícímu návrhu k rekonstrukci a rozšíření hlediště pouze v jednom místě, které ovšem divákům nabízelo vůči kluzišti nejhorší výhled; celková kapacita stadionu se tímto zásahem zvýšila pouze o 300 míst. Jednoduchá skladba střešní konstrukce, při které byly jednotlivé ocelové trubky spojovány styčníkovými dutými koulemi, ovšem představovala esteticky velmi atraktivní a současně ekonomicky úsporné řešení, navíc s rychlou montáží. Projekt byl schválen v srpnu roku 1961, stavební práce tak mohly začít roku 1962 a 6. září 1964 zde ligový zápas zahájil sezónu.
Výsledná podoba zimního stadionu tak představuje na jedné straně zajímavý „kompilát“ projektů tří výrazných architektonických/inženýrských osobností s čitelnými vrstvami jednotlivých stavebních fází tohoto objektu. Současně ji však lze vnímat i jako „torzo“ architektonického konceptu Bohumila Fialy z roku 1960 s řadou původních prvků v půdorysném i hmotovém členění stavby, jakými byly monumentální sešikmené inverzní rohy stadionu či předstupující přízemní kubické objekty se sociálním zázemím. Fialovy bruselské křivky nástupních schodišť bočních tribun a hlavního vstupu s pokladnami se použitím nové, na všech stranách přesahující, střešní konstrukce dostaly do příjemného kontrastu s hustým rastrem a lineární geometrií trubkovité sítě. Nicméně byla to právě Ledererova střecha, která se nakonec stala pro brněnský zimní stadion zcela signifikantní.
Porevoluční osud celého sportoviště za Lužánkami fatálně dopadl právě na zimní stadion. Po privatizaci v novém politickém režimu doznal značnou míru degradace, která se nezlepšila ani po zpětném odkoupení ze strany města. města situaci výrazně nezlepšilo. Navzdory řadě plánů a konkrétních projektů rekonstrukce či novostaveb objekt chátral i nadále. Fatálním zásahem se stala demolice zimního stadionu – „základního kamene“ celého sportoviště za Lužánkami, v roce 2008. „Je to pro mě citová záležitost. Na kluzišti za halou jsem se učil jako kluk bruslit. Ale je na čase, aby stavba z Brna zmizela. Sám přidám ruku k dílu,“ uvedl v dobovém tisku tehdejší primátor, Roman Onderka, přičemž akt odstranění této architektonické dominanty se stal jedním z pilířů jeho politické kariéry.

ŠS 

Název
Zimní stadion

Datace
1946 – 1964

Architekti/ky
Bohumil Fiala, Václav Roštlapil, Ferdinand Lederer

Kód
D052

Typ
Sportovní areál

Adresa
Sportovní 347/2, (Královo Pole), Brno, Královo Pole

MHD
Sportovní (BUS 67)

GPS
49°12'41.7"N 16°36'30.6"E

Památková ochrana
Nejsou evidovány žádné způsoby ochrany.