Zimní stadion

D050

Venkovní lední plocha zimního stadionu za Lužánkami vznikla jako první fáze velkorysého projektu stejnojmenného družstva Brněnského národního stadionu. Jeho návrh vypracoval zdarma architekt Bohumil Fiala a stavební práce byly naplánovány na rok 1946. Z odborných a zejména politických kruhů se ovšem objevila ne zcela jasná kritika projektu. Výbor družstva nechal vypracovat projekt nový a zadal jej jednomu z hlavních kritiků, architektu Václavu Roštlapilovi. V lednu 1947 byl díky brigádám studentů, vojáků a sportovců zimní stadion slavnostně otevřen pod názvem Benešův národní stadion.
Ve své době se jednalo o největší uměle chlazenou ledovou plochu v Československu. K hlavnímu kluzišti o ploše 30 x 60 m bylo přisazeno menší cvičné kluziště, které sloužilo převážně k rekreačnímu bruslení pro širokou veřejnost. Kompozici obou ledových ploch architekti řešili situováním k sobě ve tvaru písmene T. Prostorový koncept realizovaného návrhu byl založen na oddělení obou kluzišť od sebe jednopatrovou budovou „přemostění“ s velkoryse prosklenou restaurací, klubovnou, kancelářemi a dalšími provozy. Odsud mohli obě ledové plochy sledovat nejen návštěvníci restaurace a společenských částí, ale také sportovní komentátoři. Tribuny pro 12 tisíc diváků byly zahloubené do terénu s přístupem hlavní branou ve směru z dnešní ulice Drobného. Vzhledem k tomu, že se zimní stadion začal budovat jako jeden z prvních u nás (po Praze, Bratislavě a Českých Budějovicích), byla jeho realizace dle dobových materiálů poměrně svízelná a původně navržený stavební program bylo nutné redukovat. Z důvodu vysokých finančních nákladů se ustoupilo od plánovaného kompletního zastřešení ochozu hlediště.
Jako areál přesahující krajský význam poskytovalo sportoviště zázemí řadě družstev, mimo jiné také nově zřízenému sportovnímu klubu Rudá hvězda Brno. V roce 1959, kdy se v Československu odehrávalo mistrovství světa v ledním hokeji, se ovšem i v mezinárodním kontextu projevily nedostatky plynoucí z nezastřešeného zimního stadionu. Náročná byla údržba ledu při sněžení nebo naopak vyšších teplotách, velice často docházelo také ke znečištění ledové plochy popílkem z blízkých průmyslových provozů a při nepříznivém počasí byl poměrně nízký i komfort diváků v hledišti.
V roce 1959 byl proto družstvem schválen návrh zastřešení stadionu od architekta Bohumila Fialy využívající patentovaného girlandového vazníku, vyvinutého pracovištěm ocelových konstrukcí Vítkovických železáren. S ohledem na finanční náklady došlo nakonec k přehodnocení vítkovického patentu a v létě roku 1961 předložilo nový projekt pracoviště ocelových konstrukcí a mostů Vysokého učení technického v Brně pod vedením inženýra Ferdinanda Lederera. Jeho koncepce měla představovat ryze racionální, ekonomicky únosné a rychlé řešení. Navržená prostorová příhradová deska s jednostranným spádem využila sloupy původních střech bočních tribun, jejichž základy odpovídaly potřebám nového zastřešení. Na kratších stranách byla váha střechy roznesena přes příhradový vazník do základů stávajícího objektu restaurace a nově vybudované jižní tribuny. Aby nebylo nutné budovat nové základy stavby a zasahovat tak do místního nestabilního podloží, došlo k rekonstrukci a rozšíření hlediště pouze v jednom místě, které ovšem divákům nabízelo na kluziště nejhorší výhled; celková kapacita stadionu se tímto zásahem zvýšila pouze o 300 míst. Jednoduchá skladba střešní konstrukce, při které byly jednotlivé ocelové trubky spojovány styčníkovými dutými koulemi, ovšem představovala esteticky velmi atraktivní a současně ekonomicky úsporné řešení, navíc s rychlou montáží. Projekt byl schválen v srpnu roku 1961, stavební práce tak mohly začít roku 1962 a 6. září 1964 zde ligový zápas zahájil sezonu.
Výsledná podoba zimního stadionu tak představovala na jedné straně zajímavý „kompilát“ projektů tří výrazných architektonických/inženýrských osobností s čitelnými vrstvami jednotlivých stavebních fází tohoto objektu. Současně ji však lze vnímat i jako „torzo“ architektonického konceptu Bohumila Fialy z roku 1960 s řadou původních prvků v půdorysném i hmotovém členění stavby, jakými byly monumentální zešikmené inverzní rohy stadionu či předstupující přízemní kubické objekty se sociálním zázemím. Fialovy bruselské křivky nástupních schodišť bočních tribun a hlavního vstupu s pokladnami se použitím nové, na všech stranách přesahující střešní konstrukce dostaly do příjemného kontrastu s hustým rastrem a lineární geometrií trubkovité sítě. Nicméně byla to právě Ledererova střecha, která se nakonec stala pro brněnský zimní stadion zcela signifikantní.
Porevoluční osud celého sportoviště za Lužánkami fatálně dopadl právě na zimní stadion. Po privatizaci v novém politickém režimu doznal značnou míru degradace, která se nezlepšila ani po zpětném odkoupení ze strany města. Navzdory řadě plánů a konkrétních projektů rekonstrukce či novostaveb objekt chátral i nadále. Fatálním zásahem byla demolice zimního stadionu – „základního kamene“ celého sportoviště za Lužánkami, v roce 2008.

ŠS

Název
Zimní stadion

Datace
1946 – 1964

Architekti/ky
Bohumil Fiala, Ferdinand Lederer, Václav Roštlapil

Stezka
Sportovní 1946–1989

Kód
D050

Typ
Sportovní areál

Adresa
Sportovní 347/2, (Královo Pole), Brno, Královo Pole

MHD
Sportovní (BUS 67)

GPS
49°12'41.7"N 16°36'30.6"E

Památková ochrana
Nejsou evidovány žádné způsoby ochrany.