Ubytovna pro zahraniční experty patří k prvním realizacím architekta Jana Dvořáka v Krajském projektovém ústavu Brno, tedy Stavoprojektu. Tehdejší prioritou ústavu byla bytová výstavba a Dvořák zde v širším týmu architektů a projektantů pracoval i na sídlišti Staré Brno-jih. V rámci snahy autorů vnést do návrhu nová estetická i konstrukční řešení se zde hlavním tématem stala úprava hojně používaného panelového domu typu G 57. Navržen byl upravený typ s výrazným horizontálním členěním průběžnými parapety a okny, to vše podtrženo ustoupeným soklem domovního parteru. I když se toto řešení u sídliště Staré Brno-jih nakonec nepodařilo prosadit, uplatnil jej Jan Dvořák právě při stavbě Internátu India.
Investor, První brněnská strojírna, projevil podle dobového tisku pochopení i ochotu vyrobit zařízení k úpravě některých prvků stavby. Příčné nosné zdi a samonosné obvodové panely byly spojeny v jeden celek, což mělo za následek nejen finanční úspory, ale i zvýšení „výtvarného účinku“. Výsledkem je horizontálně členěný objekt lůžkové části ubytovny, s 240 jedno- a dvoulůžkovými pokoji, s průběžnými hluboce zapuštěnými okny a výraznými parapety, které zesilují plastičnost celého průčelí. Aby nedocházelo k nežádoucím tepelným ztrátám, byly průběžné pásy oken řešeny kombinací otvíravých a pevných skleněných výplní. Ve zlatém řezu je k této šestipodlažní budově kolmo přimknuta jednopodlažní část hospodářská a společenská, jejíž rovněž plastická, ovšem vertikálně členěná fasáda s hlavní budovou kontrastuje. Hra horizontálních linií – více či méně plasticky členících fasádu – s rytmem vertikál v podobě širokých lizén naznačila architektonický výraz, jímž jsou Dvořákovy stavby typické i v následujících desetiletích.
Výsledné architektonické řešení je syntézou racionálního uvažování autora, které se odráží v konstrukci objektu i jeho provozním členění, a nároků na nový estetický účinek zvýrazněné plasticity fasád typický pro pozdní funkcionalismus. Přísnost a čistota tvarosloví objektu, který svými kvalitami navazuje na brněnskou meziválečnou tvorbu, byly původně doplněny barevnými akcenty jasně žlutých záclon a tmavomodrých okenních rámů (dnes vyměněných za plastová bílá okna). Z uměleckých děl hlavní vstup zvnějšku doplňovala oboustranná dekorativní keramická stěna sochaře Ladislava Martínka (1965–1966). Pro interiér oslovil Jan Dvořák malíře Milana Klvaňu k výzdobě vstupní haly a Pavla Navrátila, který vytvořil dvě abstraktní keramické mozaiky (1963) ve společenském sále.
Zatímco exteriérová keramická stěna byla z předprostoru objektu, který dnes slouží jako studentské koleje Masarykovy univerzity v Brně, odstraněna, ostatní výtvarná díla zůstala zachována, byť jsou dnes konfrontována s novými funkčními úpravami objektu. Změnou účelu původního společenského sálu na tělocvičnu se díla Pavla Navrátila ocitla v neobvyklém, ovšem ne zcela nežádoucím kontextu. To se nedá říci o jednom z reliéfů Milana Klvani, přes který byla nevhodně druhotně osazena bezbariérová rampa – současná dominanta celého vstupního prostoru. Nicméně i přes řadu stavebních zásahů ponechal současný majitel budovy, Správa kolejí a menz Masarykovy univerzity, původní architektonický výraz objektu.
ŠS
