V Brně byly v rámci první celostátní experimentální akce realizovány dva pokusné projekty – bytový dům ve Vinařské ulici a obytný celek v ulici Křídlovická, jejichž spoluautorem je v obou případech František Zounek, tehdy zaměstnanec Státního projektového ústavu pro výstavbu měst a vesnic. Návrh prvního brněnského experimentu vzešel z veřejné soutěže vypsané ředitelem národního podniku Pozemní stavby Josefem Šimkem v deníku Rovnost v roce 1958. Čtyřpodlažní dům komorního měřítka situovaný ve vzrostlých zahradách v atraktivním prostředí tehdejší Jiráskovy (dnes Masarykovy) čtvrti s meziválečnou a historizující vilovou zástavbou z devatenáctého století měl ověřit možnosti použití technologie litého betonu. Prováděcí dokumentace byla zpracována v projektové správě Pozemních staveb ve spolupráci s vývojovým oddělením podniku s uplatněním zkušeností s realizací obdobného domu v Bratislavě.
Dům o dvou sekcích s třinácti byty byl řešen jako krabicová konstrukce s nosnými příčnými stěnami z litého betonu a monolitickými deskovými stropy z železobetonu s využitím krátkého rozponu. Hlavním záměrem projektu bylo dosáhnout univerzálnosti v orientaci domu, výškové variability zástavby při použité technologii (do osmi podlaží), zkvalitnění obyvatelnosti bytu prostřednictvím zvýšení počtu obytných místností či možnosti záměny technologických způsobů výstavby a konstrukcí materiálů. Mělo se také docílit zlepšení předpokladů estetického působení obytného prostředí a zároveň dodržet předepsané náklady na bytovou jednotku. Důležitým východiskem byla tedy úspornost, na což poukazují dobové texty zdůrazňující významné snížení spotřeby stavebních hmot. Zounkův a Rudišův návrh byl jako příklad radikální úspory materiálu představen také na výstavě Deset let bytové a občanské výstavby v práci Krajského projektového ústavu v Brně v Domě umění města Brna.
Značná pozornost byla domu věnována nejen z hlediska technologického, ale i z hlediska nově nastavené bytové politiky státu, neboť se jednalo o jeden z prvních příkladů družstevní výstavby na území Brna. Objekt byl předán do užívání v březnu 1960 a už v říjnu následujícího roku se v téže ulici dokončovaly další dva družstevní domy tohoto „typu Zounek“, jak je označoval dobový tisk, s dvaceti sedmi bytovými jednotkami (rovněž z litého betonu s cihelnou výplní, ale s rozdílným dispozičním řešením). V roce 1961 byly ve výstavbě další tři domy téhož typu v ulicích Mučednická a Hvězdárenská/Zábranského v Žabovřeskách. Záměr vybudovat padesát čtyři bytových jednotek typu Zounek v ulici Tábor, jejichž realizace měla být podmíněna povolením výstavby administrativní budovy Krajského sdružení národních podniků ve stavebnictví, k níž měly bytovky příslušet, však nakonec nebyl naplněn.
O vysoké architektonické úrovni první brněnské experimentální stavby svědčí i to, že byla tematizována nejen v časopisech Architektura ČSR, Československý architekt nebo Domov a že byla hojně publikována také v syntetických publikacích věnovaných soudobé československé architektuře, ale dokonce i v podnikovém časopisu Pozemních staveb, který vizuální stránku staveb vzhledem k svému provozně-technickému a politicko-propagačnímu zaměření zpravidla přehlížel. Zaměstnanci Pozemních staveb Brno předpokládali, že prototyp bude uveden do sériové výroby, jeho parametry však už bezprostředně po realizaci nevyhovovaly platným normám – byly zde použity neunifikované rozpony 400 cm. Směrnice však vznikly až po vypracování projektů těchto objektů, což se týkalo i dalších dvou souběžně vznikajících experimentálních staveb: domu z litého betonu v Praze-Bubenči architekta Václava Havránka a panelového domu v Hradci Králové navrženého Františkem Steinerem.
Dům o dvou sekcích s třinácti byty byl řešen jako krabicová konstrukce s nosnými příčnými stěnami z litého betonu a monolitickými deskovými stropy z železobetonu s využitím krátkého rozponu. Hlavním záměrem projektu bylo dosáhnout univerzálnosti v orientaci domu, výškové variability zástavby při použité technologii (do osmi podlaží), zkvalitnění obyvatelnosti bytu prostřednictvím zvýšení počtu obytných místností či možnosti záměny technologických způsobů výstavby a konstrukcí materiálů. Mělo se také docílit zlepšení předpokladů estetického působení obytného prostředí a zároveň dodržet předepsané náklady na bytovou jednotku. Důležitým východiskem byla tedy úspornost, na což poukazují dobové texty zdůrazňující významné snížení spotřeby stavebních hmot. Zounkův a Rudišův návrh byl jako příklad radikální úspory materiálu představen také na výstavě Deset let bytové a občanské výstavby v práci Krajského projektového ústavu v Brně v Domě umění města Brna.
Značná pozornost byla domu věnována nejen z hlediska technologického, ale i z hlediska nově nastavené bytové politiky státu, neboť se jednalo o jeden z prvních příkladů družstevní výstavby na území Brna. Objekt byl předán do užívání v březnu 1960 a už v říjnu následujícího roku se v téže ulici dokončovaly další dva družstevní domy tohoto „typu Zounek“, jak je označoval dobový tisk, s dvaceti sedmi bytovými jednotkami (rovněž z litého betonu s cihelnou výplní, ale s rozdílným dispozičním řešením). V roce 1961 byly ve výstavbě další tři domy téhož typu v ulicích Mučednická a Hvězdárenská/Zábranského v Žabovřeskách. Záměr vybudovat padesát čtyři bytových jednotek typu Zounek v ulici Tábor, jejichž realizace měla být podmíněna povolením výstavby administrativní budovy Krajského sdružení národních podniků ve stavebnictví, k níž měly bytovky příslušet, však nakonec nebyl naplněn.
O vysoké architektonické úrovni první brněnské experimentální stavby svědčí i to, že byla tematizována nejen v časopisech Architektura ČSR, Československý architekt nebo Domov a že byla hojně publikována také v syntetických publikacích věnovaných soudobé československé architektuře, ale dokonce i v podnikovém časopisu Pozemních staveb, který vizuální stránku staveb vzhledem k svému provozně-technickému a politicko-propagačnímu zaměření zpravidla přehlížel. Zaměstnanci Pozemních staveb Brno předpokládali, že prototyp bude uveden do sériové výroby, jeho parametry však už bezprostředně po realizaci nevyhovovaly platným normám – byly zde použity neunifikované rozpony 400 cm. Směrnice však vznikly až po vypracování projektů těchto objektů, což se týkalo i dalších dvou souběžně vznikajících experimentálních staveb: domu z litého betonu v Praze-Bubenči architekta Václava Havránka a panelového domu v Hradci Králové navrženého Františkem Steinerem.
MŽ
