Rafinerie cukru v Hrušovanech u Brna

Za těžkých poměrů válečných a po požáru byl jsem nucen továrnu cele přebudovati, a to bez technického ředitele, s nímž jsem nesouhlasil v řadě otázek rázu odborného.“
Viktor Bauer, Co jsem prožil u nás od převratu, Brno 1929, s. 8.

„Včera odpoledne padl zedníkovi 37letému Václavu Bočkovi, zaměstnanému na stavbě cukrovaru v Hrušovanech, na nohu trám, který mu přerazil stehenní kost.“
Úrazy při práci, Lidové noviny XXIV, č. 100, 11. 4. 1916 (ranní vydání), s. 2.

Založení čističky cukru v Hrušovanech u Brna spadá do počátku 80. let 19. století. Hlavní tovární budova byla postavena mezi lety 1881–1882 u místní železniční dráhy a provozovala ji akciová společnost Rohrbacher Zuckerraffinerie Actien-Gesellschaft. Firma byla provozně spjata se sousedním cukrovarem v Židlochovicích, který patřil rodině Robertů. Po vyhoření starobrněnského cukrovaru, k němuž došlo v roce 1906, se začal v Hrušovanech finančně angažovat Viktor Bauer st. Po smrti jej v představenstvu firmy vystřídal syn Viktor, který v roce 1913 přenesl sídlo podniku do Vídně. Zde patrně došlo k navázání kontaktu s architektem Adolfem Loosem, který pro hrušovanskou rafinerii ve stejném roce vyprojektoval vilu ředitele a vybavil i novou vídeňskou kancelář. V dané době se však Viktor Bauer ml. zdržoval s rodinou především v Drážďanech, kde o rok dříve zakoupil vilu ve čtvrti Loschwitz a nechal si ji zařídit nábytkem, který mu rovněž doporučil Loos.
Dne 12. listopadu 1915 proběhla rakousko-uherským tiskem zpráva, že o den dříve zachvátil hrušovanskou rafinerii ničivý požár. Národní listy o tom poskytly podrobnou reportáž: „Ku požáru rafinerie v Hrušovanech dovídáme se ještě některé podrobnosti. Oheň, jenž viděn byl i z Brna ze Špilberku, šířil se tak rychle, že dělníci a 400 zajatých Rusů, kteří v cukrovaru pracovali, zachránili jen holé životy. Sjely se četné hasičské sbory, z Brna přibyla automobilová stříkačka a zvláštním vlakem i parní, avšak na hašení nebylo ani pomyšlení, veškerá akce omezila se jen na hájení okolních budov továrních a blízkého nádraží, jež bylo rovněž ohroženo. Shořela jen hlavní pětipatrová budova, škoda, požárem způsobená odhaduje se na milion korun, je však kryta pojištěním. Ve skladišti bylo za 6 milionů korun surového cukru. Požár trval do 2. hodiny po půlnoci. Skladník Šotek se pohřešuje a je dosti pravděpodobno, že při požáru zahynul. Do spáleniště nebylo možno dosud vniknouti, ježto trosky dosud hoří.“ Škoda způsobená ohněm byla alarmující, v plamenech tragicky zahynul jeden skladník a hlavní pětipatrová tovární budova s filtrační věží vyhořela do základů. Firma byla naštěstí pojištěna u Asekuračního spolku průmyslu cukrovarnického v Praze a ztráty byly kryty pojistkou. Viktor Bauer ml. se – coby tehdejší ředitel rafinerie – vypravil na místo, aby následky požáru zdokumentoval a organizačně zajistil výstavbu nové hlavní budovy. Dne 25. března 1916 byla podána žádost o stavební povolení a v roce 1917 byla stavba částečně zkolaudována.

Třípatrová železobetonová novostavba se stovkami oken a asymetricky umístěnou filtrační věží o sedmi patrech a výšce 36 metrů je dodnes impozantním dílem. Monumentalitu 130 metrů dlouhé budovy umocňuje řešení hlavního průčelí s řadou polosloupů zasazených mezi okenní výplně, jež dosahují až do výše třetího patra, a jsou zakončeny masivní římsou. Technologickým zázrakem je zastřešení hlavní tovární haly obrovským převýšeným světlíkem. Jednotlivá patra mají charakter otevřeného prostoru rytmizovaného pravidelnou sítí železobetonových pilířů. Zakázku na provedení stavebních prací svěřil Bauer německé firmě Max Gotthilf Richter, Kammerling & Co., která působila v Lipsku a filiálky měla v Drážďanech a v Saské Kamenici. Specializovala se především na technologicky náročné železobetonové stavby, jako jsou mosty, viadukty a továrny.
Z hlediska cukrovarnického provozu patřila sice obnovená rafinerie k nejmodernějším podnikům svého druhu v Evropě, přesto na firmu po roce 1923 dolehly tíživé důsledky Masarykovy pozemkové reformy. Společnost nejprve přišla o řepná pole v Židlochovicích a po opakovaných pokusech nakoupit drahé suroviny, na volném trhu, byla výroba v roce 1928 zastavena. Prakticky od této doby je areál využíván k náhradním účelům: nejprve zde byla skladiště krmiva a po znárodnění sloužily prostory státním firmám Prefa a Svit Gottwaldov.
Budova rafinerie je zhruba od poloviny 60. let některými odborníky připisována Adolfu Loosovi; v soupisech prací, které byly publikovány za architektova života, ovšem chybí. O jeho autorství by snad mohlo svědčit jak opakované angažmá v Hrušovanech, tak formální provedení hlavní fasády s řadou polosloupů vsazených mezi okna. Tento prvek totiž architekt použil na zahradní fasádě rodinného domku v Jiráskově ulici v Brně, jehož přestavbu navrhl v roce 1909. Nově objevené prameny nicméně přináší překvapivé informace: továrnu vyprojektovala ne příliš známá kancelář Stephan & Möbius z Drážďan. Architekt Carl Ernst Stephan a jeho společník Ernst Möbius jsou autory několika vilek, které se nachází v místní čtvrti Loschwitz, kde bydlel v době požáru i Viktor Bauer s rodinou. Jejich autorství potvrzuje také obsáhlý článek, který byl v roce 1918 publikován v odborném časopise Der Industriebau. Jakkoliv se nyní může zdát, že otázka autorství hrušovanské rafinerie je tímto vyřešena, opak je pravdou: pohlednice s fotografií továrny uložená ve vídeňské Albertině nese vlastnoruční poznámku Adolfa Loose: „Nach Plännen von Loos [Podle Loosova projektu].“ Pro pořádek jen připomeňme, že architekt měl ve zvyku hovořit o sobě ve třetí osobě, a že jelikož se jedná o pohlednici, daný popisek se může vztahovat k Hrušovanům jako takovým.

JK

Název
Rafinerie cukru v Hrušovanech u Brna

Datace
1916 – 1917

Stezka
Po stopách Adolfa Loose

Typ
Průmyslová, technická, dopravní stavba

Adresa
Nádražní, Hrušovany, !nezařazeno

GPS
49.031882130869555, 16.59305121090648