„Tatínek, dychtící stále po novotách, si vybral jako první brněnský stavebník nejmodernějšího a nejnadanějšího pražského architekta, Josefa Gočára. Ten mu navrhl dvoupatrovou krychli se šesti byty a výtvarně řešenou fasádou: přízemí šedý mramor, dva sloupy nesou ohromný čtyřarkýř s obloukovitými okny, obložený černými kachlíky. […] Nikdo ovšem nemohl tušit, že bombardování Brna za druhé světové války poshazuje všechny kachlíky.“
Tak mj. vzpomínala na dům svého dětství spisovatelka Marie Podešvová (1901–1994), dcera Karla Jaruška.
Karel Jarušek (1877–1944), pocházel ze Slap nad Vltavou z rodiny s devatenácti dětmi. Studoval v Praze gymnázium, ale z finančních důvodů školu opustil a začal pracovat. Vstoupil do politické strany mladočechů, kde poznal vydavatele Radikálních listů Karla Baxu, který mu nabídl dobře placené místo ve svých novinách. V roce 1900 se oženil a koncem roku 1901 se rodina s půlroční dcerou přestěhovala do Brna, neboť majitel Lidových novin Adolf Stránský nabídl Karlu Jaruškovi místo ředitele administrace ve svém deníku. Kulturně založený mladý muž nevynechal jedinou premiéru, koncert či výstavu. V bytě měl výtvarná díla Ludvíka Kuby, Oldřicha Blažíčka, Mikoláše Alše, Bohumíra Jaroňka, Hanuše Schweigera, Bohuslava Schnircha a do světa umění uváděl i dceru Marii. V Lidových novinách se setkal s osobnostmi z jejich redakce – Arnoštem Heinrichem, Rudolfem Těsnohlídkem či Jiřím Mahenem, se kterým se spřátelil. V roce 1906 si podnikavý Jarušek otevřel na Velkém náměstí (náměstí Svobody) první obchod s gramofony a fonografy v Brně. Vydával letní časopis Prázdniny, který si sám redigoval podle amerického vzoru – senzace, ankety, soutěže. Byl dlouholetým starostou královopolských Sokolů, od nichž také koupil pozemek na Palackého třídě na stavbu svého nájemního domu. Projekt svěřil architektu Josefu Gočárovi (1880–1945).
Plány, z nichž většina je Gočárem signována a datována 25. srpna 1909, jsou uloženy ve sbírce architektury v Národním technickém muzeu v Praze a jsou doplněny fotografiemi novostavby z roku 1910, které byly v následujícím roce publikovány v časopisech Styl a Der Architekt. Z plánů je zřejmé, že při realizaci došlo k některým korekcím. Původně navržené černobílé obložení parteru a arkýře bylo provedeno pouze v černé barvě (čtvercové obkladačky z opaxitu). Sokl, ostění vstupu a polygonální pilíře (v návrhu kruhové) byly obloženy světlým mramorem. Význam stavby spočívá v užití železobetonové konstrukce, ale především ve výtvarném pojetí průčelí. Symetrickou kompozici s výraznou korunní římsou oživují krystalická okna v krajních osách či oválná sklepní okénka s dekorativními mřížemi.
První a druhé patro je akcentováno arkýřem s obloukovými okny s motivem „renesanční“ arkády s medailonem (analogické členění mají prosklená dvířka sekretáře ze salonu Julia Grégra, pro kterého Gočár ve stejné době navrhoval interiér). Není vyloučeno, že právě v této rodině politiků a publicistů spjatých s vydáváním Národních listů, se Karel Jarušek seznámil s mladým ambiciózním architektem. V kontextu Gočárova díla se Jaruškův dům řadí spolu se schodištěm ke kostelu Panny Marie v Hradci Králové a Wenkeovým obchodním domem v Jaroměři (dnes městské muzeum) k vrcholným realizacím z jeho krátkého předkubistického období. Současně patří k předním dílům české architektonické moderny.
Za první světové války se Jarušek a někteří jeho sourozenci angažovali doma a v USA při přípravách vyhlášení naší samostatnosti. Po válce opustil Lidové noviny a stal se předsedou správní rady nově založeného Lloyd-filmu. Dcera Marie vytvořila v roce 1922 pod pseudonymem Máňa Jensenová hlavní role ve třech prvních českých filmových pohádkách (partnerem jí byl Karel Lamač). Jarušek se poté stal majitelem filmové společnosti Sociencal a na České ulici v Brně otevřel malé kino Republika. Pro nezájem o vědecké filmy však podnik zkrachoval.
Na jaře 1925 se rodina přestěhovala do Prahy, kde Jarušek působil jako ředitel ústřední administrace vydavatelských podniků Novina. V září 1936 prodali Jaruškovi svůj brněnský dům lékaři Zdeňku Kubešovi. Osudy rodiny zachytila ve svých prózách Jaruškova starší dcera Marie Podešvová, od roku 1926 provdaná za malíře Františka Podešvu (1893–1979). Za zmínku stojí, že dcera manželů Podešvových, Jaruškova vnučka, byla fotografka Eva Fuková (1927–2015). S manželem, výtvarníkem Vladimírem Fukou (1926–1977), se prosadili v USA, kam emigrovali v roce 1967.
Z obdivu k ušlechtilé kráse a rafinovanosti Jaruškova domu se vyznal v románu Avion také spisovatel Jiří Kratochvil, který ve svém díle často reflektuje brněnskou moderní architekturu: „Zvedl jsem hlavu a hleděl tváří v tvář tomu zázraku. Jaruškův dům na Palackého třídě! […] Zcela ojedinělý spojovací článek mezi klasickými principy architektury a výboji její avantgardy. Rafinovaně prostá elegance, soustředěná do neobyčejně působivého čtvercového arkýře, složeného ze čtyř černě orámovaných čtverců a připomínajícího tak kostku domina. Jako by se baroko a moderna posmrtně sešly v ráji.“
DČ
