Třípatrový nájemní a obchodní dům Adolfa Stracha a jeho bratra Moritze patří k prvním stavbám v rámci brněnské asanace zahájené roku 1896. Ze všech brněnských ulic byla asanací nejvíce pozměněna právě Masarykova (tehdejší Ferdinandsgasse). Mezi oběti brněnské asanace nepatřily jen historické stavby, ale dokonce i stavitel domu bratří Strachů Josef Kuhn, který zemřel při demolici domu na náměstí Svobody. Projektantem budovy s bohatě zdobenou fasádou velkoměstského typu, situované na nároží ulic Masarykovy a Orlí, byl vídeňský architekt Wilhelm Stiassny. Její význam dokládá skutečnost, že v roce dokončení o ní vyšel podrobný článek v časopise Der Bautechniker. Podle něj Stiassny stavbu nejen navrhl, ale ve všech částech ji také vedl – což znamená, že při její realizaci prováděl autorský dohled. Článek dokládá původní funkční rozvržení domu, včetně půdorysů. Sklepní patro s nízkými cihlovými klenbami bylo určeno pro sklepy, zatímco nyní slouží pro vinárnu. Suterén s klenbičkami do traverz nyní hostí restauraci, ale zpočátku v něm byly skladovací prostory obchodů v přízemí, s nimiž byly propojeny kovovými točitými schody. Obchodů bylo v přízemí celkem pět a tři z nich měly vzadu sklady, nyní je tu jediný velký obchod se zázemím v mezaninu. Původně však byl v mezaninu umístěn byt, stejně jako ve všech třech patrech domu. Jediný velký byt v každém podlaží sestával ze salonu, čtyř pokojů, velké předsíně, koupelny, spíže, kuchyně, pokoje pro služku a záchodu. Přístup k bytům je veden domovním vstupem z Orlí ulice po schodišti podkovovitého tvaru. Půdorysně zalomený malý dvůr má funkci osvětlovací šachty, když v úrovni přízemí je zčásti zastavěn, a to kuchyní bytu domovníka (s jediným pokojem).
Opulentní eklekticistní stavba upoutává pozornost svými fasádami. Právě jim je v uvedeném článku v odborném časopisu Der Bautechniker věnována značná pozornost, což stojí za citaci (v překladu a s mírnými úpravami): „Mezipatro přečnívající nad přízemím je zvýrazněno bosáží. Na ně navazují obě architektonicky propojená hlavní patra. Roh domu je na obou stranách zvýrazněn rizalitem, rámovaným sestavou sloupů, procházející oběma zmíněnými hlavními patry. Každý pár sloupů stojí na společném podstavci, jenž spočívá zase na dvou mohutných konzolách dosahujících téměř celé výšky mezipatra. Mezi dvojicemi sloupů je v každém poschodí umístěn balkón. Poslední patro se vyznačuje obloukovým členěním a úseky stěn mezi okny jsou zdobeny sgrafity. Rizalit je završen vysoko strmící kupolí. Ta je zhotovena z kovu, má bohatě zdobená okna, mohutně profilované žebrové členění a je korunována figurou stojící na ozdobném podstavci (nedochována). Ostatní úseky fasád tohoto domu jsou završeny balustrádami. Celá fasáda je bohatě dekorována architektonickými, ornamentálními a figurálními ozdobami a skýtá harmonický dojem.“ Pozornost upoutává zvláště sochařská výzdoba, autorsky dosud neurčená: maskarony, karyatidy, figury na volutových křídlech atd. Dle citovaného článku je fasáda provedena ve stylu „moderní francouzské renesance“, což lze chápat spíše jako příklon k pařížskému velkoměstskému stylu než skutečně k renesanci, neboť mnohé prvky mají barokní původ (tehdy ovšem ještě mnozí vnímali baroko jako „zdivočelou renesanci“). Vídeňská historička umění Inge Scheidl považuje za specifikum architektonického rukopisu Wilhelma Stiassného zálibu pro mohutné detaily, zčásti manýristicky expresivní, zčásti působící až disproporčně hrubě. Uplatňoval ji u budov pro náročné stavebníky v exkluzivní poloze, což platí právě pro dům bratří Strachů s jeho výraznými volutami, mohutnými sloupy a silně plastickým dekorem, jenž je dodnes s výjimkou obchodního parteru v přízemí, dochován v původních tvarech.
Aleš Filip