V roce 1937 zakoupila Melanie Weiszová pozemek v sousedství vily Alfreda a Marianny Löw-Beerových na Drobného ulici, aby na místě odstraněného historizujícího objektu z roku 1904 postavila nový nájemní dům. Ještě téhož roku zadala – tato vdova po obchodníkovi s textilem Arminu Weiszovi – projekt ke stavbě nájemního domu brněnskému židovskému architektu Maxu Tintnerovi.
Tintner vypracoval plány na stavbu pěti patrového domu, které byly v srpnu 1937 předloženy ke schválení Městské radě, a v červnu následujícího roku byla novostavba dokončena.
Nájemní dům počítal s celkem devíti prostornými a dvěma menšími byty. V přízemní části se nacházelo technické zázemí a dvě garáže. Prostornější byty umístil Tintner do pravé části domu, a jejich velkorysost umocňovala trojice balkonů, pokoj pro služku a zimní zahrada, orientovaná do vnitrobloku, jež poskytovala výhled na ikonickou vilu Tugendhat a další vilové stavby v okolí. Největší a pravděpodobně i vlastní byt Melanie Weiszové byl umístěn do posledního, ustupujícího patra domu. K tomuto bytu náležela velkorysá střešní terasa, patrná z uličního průčelí.
U nového objektu se Tintner se rozhodl odstoupit od souvislé uliční fronty tím, že situoval hlavní hmotu domu hlouběji do stavební parcely. K napojení se sousední vilou však využil postranní půloválný rizalit, který současně dominuje uličnímu průčelí. Puristickou fasádu prolamují v hlavní hmotě domu balkony ve čtyřech patrech. Nájemní dům pro Melanii Weiszovou zapadá do souboru řady nájemních domů, které Max Tintner v závěru 30. let projektoval pro brněnské židovské stavebníky. S největší pravděpodobností se však jedná o poslední realizovanou Tintnerovu stavbu v Brně před nástupem nacismu.
Záhy po roce 1939 byl původní majitelce dům arizován a ona nakonec deportována do koncentračního tábora.
V domě se dochovaly autentické prvky v podobě keramických obkladů a teracových povrchů ve společných prostorách, kývné dveře a částečně také původní okenní výplně.
MD
