Politika (nejen) v 19. století fungovala jako prostor, do něhož se výrazně promítaly genderové vztahy. Parametry tehdejšího politického ženského angažmá byly utvářeny osvícenskými představami o fungování rodiny, ve kterých se zračil názor, že hlavou rodiny je muž, jenž rozhoduje o veškerém chodu domácnosti, a žena je mu zcela podřízena. Osvícenský liberalismus také výrazně ovlivnil koncept občanství – připisoval občanská práva mužům, včetně kupříkladu práva dědického a práva na opatrovnictví vlastních dětí. Důležité je, že příslušnost k národním společenstvím či právo volit poté připadalo automaticky rovněž mužům, se ženami se v tomto ohledu nepočítalo. Období druhé poloviny 19. století až roku 1918 se vyznačovalo postupnou demokratizací volebních řádů pro volby do obecních zastupitelstev, moravského zemského sněmu i rakouského parlamentu. Aktivní volební právo měli občané, kteří v obci fakticky bydleli, platili předem stanovenou majetkovou daň, případně měli právo na základě svého vzdělání (kupř. učitelé). Pokud tedy žena, zpravidla podnikatelka či šlechtična, vlastnila dostatečný majetek, mohla volit. Omezení politických práv žen přinesla novelizace volebního řádu pro obecní volby z roku 1868, ve kterém bylo řečeno, že aktivní volební právo v obcích přísluší pouze mužům. Do zemských sněmů ženy teoreticky volit mohly. Není proto divu, že nejasnosti ohledně začlenění žen do skupiny voličů vedly ke zpochybnění přípustnosti volebního práva žen obecně a ženská lobby situace naopak využívala k podávání procedurálních námitek k vylučování žen ze zemských voleb. Díky úspěšnému vyjednávání ženské feministické lobby s politickými stranami se v roce 1912 podařilo v Čechách prosadit kandidaturu spisovatelky Boženy Vikové-Kunětické, která se tak stala první ženou-poslankyní ve střední Evropě. Podobně teoretické právo odevzdat svůj hlas při volbách do zemského sněmu či se zde nechat zvolit měly Slezanky. Na Moravě však panovala počátkem 20. století jiná situace. Zde probíhala od konce 19. století jednání o reformě volebního řádu do zemského sněmu, přičemž problematika volebního práva žen zůstávala na okraji diskurzu – hlavní debata probíhala o vlivu Čechů a Němců v jednotlivých voličských sborech a rozdělení volebních obvodů. Přestože české i německé aktivistky z Brna i odjinud podávaly při každých zemských volbách petice za oprávněnost volebního práva žen, debaty o něm v zásadě ukončila novela volebního řádu z listopadu 1905, která jasně stanovila, že právo volit do zemského sněmu mají pouze šlechtičny (skrze plnomocníka) a pasivní volební právo je vázáno na mužské pohlaví. Restriktivní ustanovení pak ještě prohloubila novela volebního řádu k volbám do rakouského parlamentu z roku 1907, která sice přiznávala všeobecné, rovné, přímé a tajné hlasovací právo všem mužům, ale ženy z tohoto procesu bez výjimky vyloučila. Moravankám proto po roce 1907 nezbyla jiná šance než se pokusit nominovat na kandidátní listiny učitelky z pozice jejich profese. V roce 1913 proto ženská feministická lobby v čele se Zdeňkou Wiedermannovou-Motyčkovou a Leonorou Sinaibergerovou podala moravskému zemskému sněmu petici zapsání učitelek a akademiček (např. pedagožek z Vesny) do voličských seznamů k nadcházejícím zemským volbám. Přestože ani tato akce nebyla úspěšná, před propuknutím první světové války sestavovaly brněnské Češky i Němky u příležitosti každých obecních, zemských či říšských voleb další četné petice, případně se snažily v této věci lobbovat u zemských a říšských poslanců nebo přímo jednat s ministerským předsedou ve Vídni.
Ačkoliv ženy byly před rokem 1914 velmi blízko svého cíle, definitivní tečku v uznání jejich aktivního i pasivního volebního práva udělala až liberální československá ústava z roku 1920. Přesto ani ona nedokázala vymýtit dlouhodobé stereotypy tehdejší společnosti, která v době hospodářské krize ve 30. letech neváhala sáhnout na pracovní místa vdaných žen, o jejichž hmotné zajištění se měl opět postarat jejich manžel. Tyto déletrvající procesy přenastavil až komunistický režim.
Hana Krutílková, Moravské zemské muzeum
