Jednou z mála brněnských historických staveb, jež má odkaz na ženy přímo vetknut do svého vžitého názvu, je brněnský Palác šlechtičen. Byl vybudován v polovině 17. století z odkazu hraběnky Jany Františky Prisci Magnisové se záměrem zřídit školskou a zaopatřovací instituci, jež by se starala o výchovu zbožných dívek aristokratického původu, případně mladých žen z vyšších měšťanských vrstev. Od roku 1699 v Paláci šlechtičen fungovala Škola Panny Marie (Maria Schul), jejíž dlouholetou představenou koncem 19. století byla Marie hraběnka Belrupt-Tissac, která byla současně předsedkyní Brněnského ženského výrobního spolku (Brünner Frauenerwerbverein) – německého protějšku české Vesny z roku 1873. Jmenovaná současně zastupovala z pozice předsedkyně rovněž největší dívčí německý vzdělávací ústav, který po 40 letech působnosti v roce 1913 mohl díky štědré podpoře zemského sněmu, brněnské městské rady i soukromých osob vydržovat 24 nejrůznějších dívčích škol (umístěny na dnešní třídě Kpt. Jaroše 7, na této parcele je dnes novostavba Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže), jeho institucemi prošlo na 1 700 studentek a 60 pedagožek. Moravské šlechtičny jsou významnou, i když často opomíjenou součástí dějin, a to nejen jako manželky a matky, ale také jako správkyně panství, mecenášky umění a vzdělané osobnosti. Z literatury máme torzovité informace o některých osvícených představitelkách moravské šlechty z konce 18. a první poloviny 19. století, které udržovaly písemné styky s činiteli veřejného života, podporovaly technické vynálezy nebo financovaly soukromé školy, čímž jejich činnost vybočovala z obvyklého rámce. U příslušnic vládnoucích elit se předpokládala společensky vhodná aktivita na veřejnosti, spočívající zejména v dobročinnosti, například při sbírkách během válečných konfliktů. Prvním moravským ženským spolkem byl pravděpodobně Brněnský dobročinný ženský spolek (Brünner wohltätiger Frauenverein), jenž vznikl v roce 1813 z podnětu gubernátora Prokopa Lažanského k vydržování hlavního chudinského institutu města Brna po napoleonských válkách. Staral se o zaopatření vdov a sirotků, podporu zraněných vojáků a mezi lety 1831–1832 též bojoval s epidemií cholery. O třicet let později se během prusko-rakouské války v roce 1866 zapojily bohaté měšťanky a šlechtičny do aktivit Moravského spolku podporovacího finančními a materiálními sbírkami na zmírnění následků válečných útrap a epidemie cholery. Na tyto aktivity navazovala činnost žen ve Vlasteneckém ženském pomocném spolku Červeného kříže pro Moravu (Patriotischer Frauen-Hilfsverein vom Rothen Kreuze für Mähren) z roku 1879 se sídlem v Brně, který si vybudoval hustou síť poboček v každém okrese. Spolek sdružoval příslušnice honorace jednotlivých obcí bez ohledu na národnost. Jeho okresní pobočky byly zaštítěny významnými šlechtičnami, což tomuto zemskému spolku přidávalo na prestiži a výlučnosti, ovšem těžko je možné jej označit za progresivně emancipační či feministický. Co se týká problematiky volebního práva, je potřeba upozornit na skutečnost, že šlechtičny jako jedny z mála žen ve druhé polovině 19. století disponovaly možností volit. Musely tak ovšem činit výhradně skrze svého plnomocníka, nejčastěji manžela či otce. Mohly takto odevzdávat svůj hlas až do novely volebního řádu v roce 1907. Přestože aristokratky oplývaly dostatečnými finančními zdroji i vlivem, na ženském hnutí v českých zemích se podílely jen sporadicky – hlavní skupinou osob, která v českých zemích, na rozdíl kupříkladu od Uher, prosazovala feministické požadavky, byly středostavovské ženy. Šlechtičny zpravidla zastávaly spíše reprezentační úlohu ve spolcích – stávaly se patronkami škol, spolků i „matkami praporů“ apod.
Hana Krutílková, Moravské zemské muzeum
