Náhrobek rodiny Rabasovy, Brno, Ústřední hřbitov (sk. 1, hrob č. 139), 1920, travertin, bronz, signováno: A. LOOS
Výtvarně i architektonicky náročnější náhrobek rodiny Rabasovy má podobu brány smrti (brány do věčnosti), kterou symbolicky uzavírá figura truchlícího jinocha, klečící před ní. Symetricky komponovaný náhrobek je koncipován jako mírně kónický portál tvořený jednoduchým architrávem z travertinových bloků, rámující bronzové dveře s kruhovým klepadlem. Nesignovaná bronzová plastika jinocha, který schoulený a klečící uzavírá bránu smrti, spočívá na dvou stupních mezi kvádrovými sokly s bronzovými svítilnami ve tvaru antického chrámu (svítilny jsou dnes odstraněny).
Plastika jinocha, často frekventovaná skulptura sepulkrálního umění, je dílem rakouského sochaře Augusta Rantze (1872–1960), který za ni byl v roce 1904 oceněn zlatou medailí na světové výstavě v americkém St. Louis. Téměř identický náhrobek včetně náhrobní architektury se nachází na hřbitově v rakouském Grazu a také na městském hřbitově v Opavě (hrob rodiny Rotter-Salzborn, z nějž však plastika jinocha v roce 2008 zmizela). Rantzova plastika je také ústředním motivem monumentálního náhrobku Heinricha Schauba na lipském jižním hřbitově (architekt Emil Franz Hänsel).
V minulosti byl v odborné literatuře náhrobek rodiny Rabasovy atribuován jako dílo architekta Adolfa Loose, bezpochyby se však jedná o ukázku výpravného náhrobku vyššího standardu z produkce kamenosochařského závodu architektovy matky Marie Loosové. Neexistuje jediný doklad o tom, že by architekt Adolf Loos ml. na zakázkách firmy své matky, s níž měl velmi chladné osobní vztahy, jakkoli participoval.
V prvních letech samostatné existence užíval podnik pod vedením Marie Loosové signatury Adolf Loos’ W(it)we (Brünn), nebo Adolf Loos-W(it)we (Brünn), později se však vrátil k osvědčené značce: A(dolf) Loos (Brünn/Brno). Jménem Adolf Loos jsou tak signovány četné realizace vzniklé až řadu let po smrti samotného zakladatele firmy sochaře Adolfa Loose st. († 1879), jak se můžeme přesvědčit také na náhrobku rodiny Rabasovy.
Marie Loosová měla kromě syna Adolfa ještě dvě dcery, obě však předčasně zemřely. Hermína zůstala svobodná a bezdětná. O rok starší Marie-Irma se provdala za Alberta Pirschla, avšak jejich manželství bylo brzy rozvedeno. Marii-Irmě se 24. srpna 1894 narodil jediný syn Valtr (Walter). V roce 1915 požádala Marie Loosová svého syna, architekta Adolfa Loose, aby jejího jediného vnuka Valtra adoptoval, aby tak jméno Loos zůstalo ve vedení firmy zachováno. Adolf Loos přání své matky vyhověl, svého synovce skutečně adoptoval a dal mu své jméno. V dubnu 1916 udělila Marie Loosová Valtru Loosovi, který zároveň nabyl plnoletosti, plnou moc ke všem právním úkonům týkajícím se podniku.
„V roce 1921 se u nás jednoho dne objeví světlovlasý mladý muž. Je to Walter. Přichází se vzkazem. Matka je velmi nemocná. Nemá strach ze smrti, má však strach zemřít, aniž by zajistila Waltera a jeho dědictví. Svého syna sice vydědila, ale přesto by mohl popírat platnost závěti, až bude matka jednou mrtvá. Proto mu nabízí odstupné ve výši 10 000 českých korun, když Loos podepíše, že nebude zpochybňovat Walterovo dědictví. Matka nechce syna vidět. Cesta do Brna by byla zbytečná. A tak Loos podepíše prohlášení, že se vzdává nároků na dědictví po matce. Krátce nato matka umírá a bere si svou nenávist s sebou do hrobu. Loos na pohřeb nejede. O své matce už nikdy nemluvil.“ (Elsie Altmann-Loos, Můj život a Adolf Loos, Praha 2014, s. 24).
V případě náhrobku rodiny Rabasovy mohl jeho vznik souviset s příbuzenskými vazbami k Valtru Loosovi, který tehdy již sám vedl kamenosochařskou firmu svých prarodičů. Náhrobek vznikl totiž po úmrtí inženýra a stavitele Jindřicha Rabase (* 1847 – † 20. 7. 1920), jehož firma Rabas, Kosina a Weiner vybudovala v letech 1908‒1912 přehradu Bystřička nedaleko Valašského Meziříčí, která svými parametry představovala vrchol dobového vodního stavitelství. Tehdejší manželka Valtra Loose, Marie, rozená Toiflová, byla dcerou sestřenice Julie Rabasové, vdovy po Jindřichu Rabasovi.
PC