V prostoru mezi dnešními ulicemi Rooseveltovou, Dvořákovou, Kozí, Jakubským náměstím a ulicí Jezuitskou stávala od roku 1578 brněnská jezuitská kolej. Součástí rozsáhlého areálu rozprostírajícího se okolo šesti nádvoří byl také kostel Nanebevzetí Panny Marie při Jezuitské ulici. Během brněnské asanace v letech 1904−1906 byl celý komplex zbořen. Na jeho místě byly založeny dvě nové ulice, Mozartova a Beethovenova, a také monumentální budova Justičního paláce při ulici Rooseveltově. Původně se uvažovalo o jeho vybudování na jiných místech, například mezi náměstím 28. října a Třídou kapitána Jaroše. Nakonec byla podle vídeňského vzoru zvolena parcela na nově budované Okružní třídě, i dnes reprezentativní palác tvoří výraznou pohledovou dominantu.
Soudní budova byla postavena v letech 1906–1909 podle projektu vídeňského architekta Alexandera Wielemanse von Monteforte a jejím provedením byli pověřeni brněnští stavitelé Franz Pawlu a Josef Nebehosteny.
Wielemans, absolvent vídeňské akademie, byl autorem několika dalších justičních budov v Rakousku-Uhersku (ve Vídni, Salcburku či v Olomouci) a hledal jejich co nejdokonalejší podobu. Pro tu brněnskou zvolil historizující styl pozdního tereziánského baroka, odkazujícího na zlaté časy rakouské byrokracie.
Rozlehlá stavba kubického tvaru je postavena okolo dvou nádvoří a do Rooseveltovy ulice je členěná třemi rizality, z nichž ten centrální vrcholí mohutnou kupolí na ocelové konstrukci. Monumentální charakter budovy je podtržen také dekorem její fasády.
Soklová část zdobená rustikou z mohutných bosovaných kvádrů zabírá dvě nadzemní podlaží, nad ní následují dvě podlaží bel-étage a nejvyšší patro umístěné v podkroví je členěno malými čtvercovými okny. Krajní křídla vždy o třech okenních osách ustupují mírně do pozadí, čímž pohledově dělí dlouhou uliční fasádu. Fasáda bel-étage je členěna vysokým pilastrovým řádem a alegoriemi spravedlnosti v medailonech (váhy a meč).
Vstup flankují dva sloupy před průčelím s Wielemansovým oblíbeným motivem lvů se štíty. Nad hlavním portálem je umístěna trojdílná lodžie paladiánského stylu. Střešní neobarokní kupole je po stranách flankovaná dvěma obelisky a vrcholí císařskou korunou. Zajímavé je, že tento symbol habsburských císařů přežil na střeše rok 1918 i rok 1945.
Zádveří zdobí dvojice sochařských alegorií práva, na něj navazuje schodišťová hala umístěná ve středovém křídle oddělujícím dvě nádvoří. Schodiště je trojramenné, s kamennou balustrádou a plasticky zdobeným kazetovým stropem. Celá budova je řešena jako dvoutrakt s dlouhými oběžnými chodbami orientovanými do nádvoří a s kancelářemi a jednacími sály otočenými směrem do ulice. V interiéru jsou dodnes dochovány původní detaily v podobě kazetových dveří, prosklených příček vytvářejících vstupní předsíně před kancelářemi či reprezentativního vybavení jednacích síní včetně dřevěných obkladů, volně stojícího nábytku nebo registratur. Stropy některých soudních síní jsou, stejně jako zbytek budovy, zdobeny štukovým kazetováním.
V prvním patře centrálního rizalitu přímo nad vstupním vestibulem je umístěna velká zasedací místnost. Má nepravidelný půdorys kopírující rizalit v průčelí a je zdobená tereziánskými křišťálovými lustry. V podkroví budovy je umístěn archiv soudu, také on je vybaven původním mobiliářem.
Budova se vzápětí po dokončení v roce 1908 stala sídlem několika justičních pracovišť monarchie. Vedle Moravskoslezského vrchního zemského soudu, Zemského soudu pro Moravu a Slezsko a Brněnského zemského soudu v obchodních záležitostech zde sídlilo i Moravskoslezské vrchní státní zastupitelství a od roku 1919 také Nejvyšší soud. V roce 1928 se vrchní zemský soud přejmenoval na Krajský soud, který zde nalezneme dodnes; na rozdíl od Městského soudu brněnského, který se v roce 2009 společně se zastupitelstvím přestěhoval do nového Justičního areálu Brno při Renneské ulici.
Budova byla na přelomu letopočtu velice citlivě rekonstruována, aniž by byla narušena její architektonická hodnota
Martin Koplík