Budova Okresní nemocenské pokladny z let 1903–1904 představuje výraznou dominantu uliční zástavby třídy Milady Horákové (původním názvem Franz-Josef-Strasse). Autorem stavby s nápadným průčelím provedeným v režném zdivu byl tehdejší zaměstnanec zemského stavebního úřadu v Brně architekt Hubert Gessner. Rodák z Valašských Klobouk byl patrně nejvěrnější následovník věhlasného Otto Wagnera, jehož byl mezi lety 1894–1898 žákem na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Gessnerovy rané realizace nalezneme nejen na Moravě a ve Slezsku, ale právě také ve Vídni, kde jeho práce ve wagneriánském stylu zaznamenala velkou oblibu a kde se po skončení první světové války stal jedním z hlavních architektů bytové výstavby (Das Rote Wien). Čtyřpatrová podsklepená polyfunkční budova tehdejší státní pojišťovny Okresní nemocenské pokladny, skýtající administrativní a bytové prostory, dispozičně využívá téměř celé hloubky stavební parcely. Je totiž utvářena dvěma podélnými křídly spojenými zúženým komunikačním traktem, v němž je situováno schodiště. Do kontrapozice hlavního kompaktního průčelí směřujícího do ulice se tak dostává členitá nápadně modernisticky pojatá fasáda zadního traktu, v jejíž kompozici se uplatňují horizontální pruhy provedené v režném zdivu. Řešení hlavního palácového průčelí Okresní nemocenské pokladny vychází z klasického schématu – ústřední vysoký vstupní portál je sevřen postranními průběžnými arkýři a předsazenou korunní římsou. Přestože se toto řešení uplatnilo již na brněnském Kleinově paláci z let 1847–1848 (náměstí Svobody 15), který se ve své době stal nejvýznamnějším středoevropským prototypem nového buržoazního městského obydlí a který byl Gessnerovi zajisté dobře znám, tento koncept pravděpodobně převzal spíš od architekta Franze von Krausse, který byl výrazným protagonistou vídeňské moderny. Variaci tohoto schématu uplatnil Gessner ve své tvorbě vícekrát, za zmínku v této souvislosti stojí zejména o málo mladší nedochovaný opavský Hotel Slezský Dvůr z roku 1905, na jehož průčelí byl osobitým způsobem užit obdobný, avšak méně výrazný, architektonický plán. Přesto lze pojetí Okresní nemocenské pokladny díky jasnému ztvárnění, jednoduchosti a stavební pravdivosti považovat oproti jiným architektovým realizacím za radikální zhmotnění tohoto tradičního konceptu. Dekorativní glazované keramické, kamenné, skleněné a kovové prvky se zřetelně funkčním charakterem pomáhají zvýraznit tektonickou skladbu hmoty průčelí, čímž architekt v této stavbě jasně zhmotňuje své modernistické smýšlení. Do kontrastu s účelným architektonickým pojetím celé stavby, a to včetně fasády, se dostává jen jediný romantizující motiv vysoké střešní nadstavby. V této realizaci tak Gessner zcela naplňuje cíle svého učitele Otto Wagnera, jehož ideálem byla „syntéza mezi starým a novým světem s respektem vůči oběma“ (P. Zatloukal, Brněnská architektura 1815–1915, s. 164.). Od roku 1949 je stavba plně využívána jako bytový dům, v jehož přízemí se po stranách hlavního vstupu nachází dvojice komerčních prostor. Stavba, která v letech 2013–2016 prošla zdařilou komplexní památkovou obnovou, představuje v rámci města mimořádně hodnotnou ukázku geometrické polohy vídeňské secese. Svým kvalitním raně modernistickým pojetím Gessnerova Okresní nemocenská pokladna citelně vybočuje ze spektra soudobé brněnské architektonické produkce, která se tehdy ještě převážně nesla v klasičtějších polohách.
Šárka Bahounková
