Vila Tugendhat

C327

Vila Tugendhat je považována za jedno z klíčových děl moderní architektury. Ke vzniku takto výjimečného formálně i technologicky jedinečného architektonického počinu došlo především díky spolupráci vynikajícího architekta a pokrokově smýšlejících investorů. Mladý manželský pár, Greta a Fritz Tugendhatovi, se roku 1928 rozhodli postavit si vlastní rodinný dům, který by odpovídal jejich představám o moderním bydlení. Pozemek o rozloze 2 000 m² na jižním svahu Černých Polí dostala Greta jako svatební dar od svého otce, významného textilního továrníka židovského původu Alfreda Löw-Beera. Manželé se obrátili na Ludwiga Miese van der Rohe, jehož Greta znala z  doby, kdy žila v Berlíně. Architekt odevzdal hotový projekt vily již na konci roku 1928. Ve svém návrhu vycházel z koncepce německého výstavního pavilonu navrženého pro mezinárodní výstavu v Barceloně, který upravil pro konkrétní potřeby brněnských objednavatelů. Jedinečnost projektu spočívá v použití nosné ocelové konstrukce (poprvé v historii u stavby rodinného domu), která umožnila libovolné nakládání s vnitřním prostorem a velkorysé prosklení fasády. Výsledkem byl volně plynoucí prostor hlavní obytné haly a její prolínání s exteriérem díky rozměrným zasouvacím oknům.

Stavba byla zahájena v červnu 1929 a pod dohledem architekta ji během jednoho a půl roku provedla brněnská stavební firma Mořic a Artur Eislerovi. Třípodlažní vila je usazena ve svahu a orientována hlavními obytnými prostory na jihozápad do zahrady. Uliční průčelí proto tvoří jen třetí obytné podlaží s elegantně zapuštěnými vstupními dveřmi a garáž s bytem řidiče, jejichž hmoty umístěné na vstupní terase rámují společnou střechou výhled na město. Na vstupní halu navazují ložnice rodičů, dětí a vychovatelky, které vedou také na horní terasu orientovanou do zahrady. Po točitém schodišti se schází do druhého podlaží s plynoucím obytným prostorem, který díky velkorysému prosklení a zimní zahradě vizuálně přechází do exteriéru. Jeho jednotlivé funkční zóny jsou pouze naznačeny efektními příčkami nebo rozděleny závěsy. Jídelní kout odděluje od zbytku volného prostoru zaoblená ebenová přepážka a clonu mezi pracovnou a posezením tvoří stěna z marockého onyxu, která při západu slunce zbarví pokoj dočervena.
Další vybavení interiéru navrhl architekt se svými spolupracovníky Lilly Reichovou, Hermannem Johnem a Sergiem Ruegenbergem a tvoří ho ohýbaný trubkový nábytek (židle Brno, křesla Tugendhat a Barcelona) a vestavěný dřevěný nábytek z ušlechtilého dřeva, vyrobený místní firmou Standard bytová společnost architekta Jana Vaňka. Předností celého obytného prostoru je jeho technické zařízení, k němuž patří důmyslný systém a především velká okna v kovových rámech, která je možné celá zasunout do podlahy. Z jídelního koutu se přímo vstupuje na terasu se schodištěm a do zahrady, jejíž návrh společně s Miesem vytvořila brněnská zahradní architektka Markéta Roderová-Müllerová. Provozní prostory vily jsou přístupné samostatným vchodem z ulice a tvoří je kuchyně a pokoje pro personál ve druhém podlaží a také rozsáhlé technické zázemí umístěné v suterénu.

Názory odborné veřejnosti na toto architektonické dílo se ovšem různily. Zatímco americký teoretik architektury Philip Johnson, který Miesovi roku 1947 uspořádal výstavu v Museu of Modern Art v New Yorku, budovu přirovnal k athénskému Parthenonu, domácí architekti, které zrovna zaměstnávala sociální otázka minimálního bydlení, jí vytýkali nabubřelost a luxus prezentovaný drahými materiály a nepřiměřenou rozlehlostí. Pro českého teoretika Karla Teigeho byla vila vrcholem snobismu a označoval ji za slepý proud moderní architektury. Obyvatelé domu sice dokázali jeho přednosti naplno ocenit, bohužel museli vilu kvůli nacistické hrozbě po sedmi letech opustit. Tugendhatovi roku 1938 uprchli do Švýcarska a vilu jako židovský majetek nacisté zabavili. Za okupace ji využíval ředitel Klöckner-Werke Walter Messerschmidt a sloužila také jako konstrukční kancelář továrny na výrobu leteckých motorů Flugmotorenwerke Ostmark. Po osvobození se ve vile usadila na krátký čas ruská armáda, která dům zcela zdevastovala.
Předtím než objekt připadl roku 1950 československému státu, byla v něm zřízena soukromá baletní škola, později rehabilitační oddělení nedaleké Dětské nemocnice. Díky snahám brněnského architekta Františka Kalivody o obnovu vily a její kulturní využití je vila od roku 1963 památkově chráněna. V roce 1968 se v brněnském Domě umění konala výstava Ludwiga Miese van der Rohe, která měla podpořit snahy o rekonstrukci vily. Ta se však uskutečnila až v letech 1980–85 podle návrhu Kamila Fuchse a jeho spolupracovníků ze SÚRPMO. Budovu v této době již vlastnilo město Brno, jehož představitelé využívali prostory k jednáním a pro ubytování návštěv. V roce 1993 byla ve vile podepsána smlouva o rozdělení Československa. Od roku 1994 je správcem domu Muzeum města Brna, které ho také zpřístupnilo veřejnosti. Vila byla prohlášena národní kulturní památkou a v roce 2001 byla zapsána na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. V létě roku 2010 byla po mnoha odkladech zahájena důkladná památková obnova, která navrátila dům do jeho podoby z roku 1930. Od roku 2012 je vila znovuotevřena veřejnosti jako památka moderní architektury. 

LV, PH

 

www.tugendhat.eu