Bytové domy se v poválečném období těšily stále větší pozornosti architektů, protože rodinný dům nemohl být efektivním řešením panujícího nedostatku bytů. Pražský levicový architekt Josef Havlíček, autor vzorového obytného domu na brněnském výstavišti z roku 1928, se tématem společného bydlení intenzivně zabýval. V roce 1930 navrhl s Karlem Honzíkem kolektivní dům jako odpověď na anketu časopisu Tvorba, který otevřel otázku bydlení pro nemajetné.
Půdorys zmíněného kolektivního domu vykazuje nápadnou podobnost s půdorysem obytných buněk o dva roky mladšího nájemního bloku na výstavišti. Zde si tedy mohl Havlíček alespoň částečně osvědčit své ideje v praxi, protože jeho „KolDom“ se realizace nedočkal. Monumentální měřítko architekt neopustil ani později, o čemž svědčí utopické návrhy výškových budov, které vytvářel po druhé světové válce. Na vzorový dům na výstavišti z roku 1928 však nelze nahlížet jako na plnohodnotný experiment v otázce levného bydlení. Objekt byl chápán spíše jako dočasný exponát, o čemž svědčí fakt, že železobetonová konstrukce musela být záhy vyztužena, protože byla nekvalitně provedena. Realizovaný bytový dům měl být součástí bloku, složeného ze sedmi takových domů ve třech různých variantách, zahrnujícího také služby, obchody a garáže. V každém bloku bylo plánováno 70 až 80 bytů, z toho šest čtyřpokojových, dvanáct třípokojových a 40 až 50 takzvaných nejmenších bytů.
Obě průčelí jsou výtvarně rovnocenná. Fasáda do ulice Křížkovského je vertikálně členěná mělkým širokým rizalitem, který zároveň zachovává kontinuitu horizontálního pásu oken, probíhajícího celou stavbou. Hmotě rizalitu jsou po bocích ještě lehce předsazeny čtyři balkony. Díky tomuto skládání hmot působí stavba plasticky. Fasáda viditelná z výstaviště je naopak hladká, vystupují z ní pouze úzký předsazený vchod se schodištěm a reklamním poutačem. Interiéry, v době výstavy již kompletně vybavené, navrhli kromě Havlíčka i architekti Koula, Záveská, Halabala, Vořech, Obalil, Říha a Stráník. Na terase bylo i přes snahu o minimalizaci nákladů počítáno se zelení, sprchami a pískovou a sluneční lázní. V suterénu se nacházela společná prádelna, žehlírna a sušárna.
V roce 1973 prošel dům rekonstrukcí, při které byla proměněna jeho funkce z obytné na administrativní. K těmto účelům je stavba využívána dodnes. Fasáda do ulice se zachovala v téměř nezměněném stavu, naopak na straně k výstavišti došlo k výrazné změně: byly zazděny boční terasy s pergolami, které dříve esteticky odlehčovaly hmotu stavby. Pozměněn byl i vchod do budovy na téže straně.
VK