Adolf Loos

„Prosté curriculum vitae. Není profesorem, nemá akademických hodností, je Adolfem Loosem, sociálním myslitelem, hudebníkem, učitelem. Rádcem a otcem moderní architektury užitkové. Přítel Petra Altenbergra, propagátor Arnolda Schönberga, sběratel Kokoschky, je však dostatečně znám. Obávám se však, že více pro své chování, plné důsledného sarkasmu, jenž se počestnému vídeňskému občanu jevil nepřijatelně výstřední.“ Tato slova, která napsal Karel Lhota u příležitosti 60. narozenin svého učitele a spolupracovníka do časopisu Architekt SIA, výstižně charakterizují osobnost jednoho ze zakladatelů moderní architektury.

Adolf Loos se narodil v prosinci roku 1870 v Brně do rodiny kameníka a sochaře. Nebyl zrovna excelentní student – gymnazijní léta strávil v Brně, Jihlavě, Liberci a Melku, maturitu složil na Německé státní průmyslové škole v Brně. Svá architektonická studia, která započal na vídeňské Akademii užitých umění a pokračoval v nich na univerzitě Drážďanech (1889–1890 a 1893), nikdy nedokončil. Nová poznání mu přinesla jeho cesta do Spojených států, kde vystřídal řadu zaměstnání a seznámil se se zdejší architektonickým děním. Nejvíce byl zaujat myšlenkami Louise H. Sullivana, které ho přivedly k úvahám o ornamentu, jež později rozvinul ve své vlastní tvorbě a teorii, především v radikální stati Ornament a zločin (1908).

V roce 1896 se usadil ve Vídni, kde byl nejprve zaměstnán v ateliéru architekta a urbanisty Carla Mayredera, ale hned v následujícím roce si založil vlastní projekční kancelář. Loos patřil mezi vídeňské intelektuály a právě polemiky s nimi tříbily jeho sarkastický pohled na tehdejší kulturu všeobecně, nejen na architekturu. Jeho texty, publikované řadou tehdejších periodik, byly především ostrou kritikou secese a vídeňského měšťáckého vkusu. Tato kritika se pak často obracela proti němu, nejvíce po dostavbě obchodního domu firmy Goldman & Salatsch (1910) na Michelském náměstí, který se stal předmětem mnoha karikatur. Obyvatele Vídně provokoval také Loosův nonkonformní životní styl. Jeho radikální přístup k architektuře si však našel i své příznivce, a to jak ve Vídni, tak i v Plzni či jeho rodném Brně, pro které realizoval v letech 1910–1914 vilové stavby. Ačkoli Loos sám svá studia nedokončil, založil si ve Vídni roku 1912 vlastní architektonickou školu, kterou navštěvovali mimo jiné Paul Engelmann, Heinrich Kulka, Richard Neutra, R. M. Schindler a další.

Na počátku dvacátých let byl Loos jmenován vedoucím architektem bytové výstavby města Vídně, což ho přivedlo k návrhům funkčního úsporného rodinného bydlení doplněného o terasovité zahrady (Heubergsiedlung, 1921), od nichž dospěl až k experimentálním terasovým domům (Grandhotel Babylon, 1923). V roce 1923 se na čas vrátil do svého rodného města, kde přednášel dějiny umění na fakultě architektury, scházel se s místní aktivní architektonickou obcí (Wiesnerem, Fuchsem a dalšími) a psal do časopisu Bytová kultura vedeného jeho přítelem a pozdějším propagátorem Loosova díla Bohumilem Markalousem. Začal také spolupracovat s Janem Vaňkem a UP závody, o jejichž odbyt se staral později i v Paříži. Léta 1924–1928, která strávil ve francouzské metropoli, Loosovi přinesla množství významných setkání se světově proslulými architekty v čele s Le Corbusierem, ale podstatně méně zakázek. Realizoval zde například dům s ateliérem pro dadaistu Tristana Tzaru.

Většího úspěchu na tomto poli zaznamenal v závěru dvacátých let v Československu: v Plzni se svými spolupracovníky navrhl řadu interiérů (a navázal tak na své zdejší působení z konce desátých let), v Praze společně s Karlem Lhotou Müllerovu vilu, v Náchodě pak obytnou kolonii řadových domů pro zaměstnance továrníka Mollera, pro nějž ve Vídni postavil vlastní vilu. Jeho myšlenky tehdy u tuzemských architektů a teoretiků získaly značný ohlas (V. V. Štech, Oldřich Starý, Karel Teige); jeho dílo nejvíce podporoval Bohumil Markalous, který publikoval výběr Loosových statí Řeči do prázdna.

U příležitosti Loosových šedesátých narozenin vyšla v československých odborných periodikách řada oslavných studií, ve Vídni byla uspořádána výstava jeho celoživotního díla a vůdčí osobnosti evropského kulturního života (James Joyce, Valéry Lerbaud, Karl Kraus, Heinrich Mann, Arnold Schönberg a další) volaly po založení architektonické školy, jež by nesla jeho jméno. Od československého státu se mu dostalo také finanční pocty a čestného důchodu, jenž byl pro architekta zápasícího celý život s financemi a žijícího často z podpory svých přátel mimořádně důležitý. V posledních letech svého života Loos se svou třetí ženou Claire, pocházející z Plzně, často cestoval nejen za svými zákazníky, ale později především po lázeňských areálech, kde si léčil své podlomené zdraví.

Adolf Loos zemřel v srpnu 1933 v sanatoriu v Kalksburgu u Vídně. V tomto městě byl také původně pohřben. O rok později bylo jeho tělo přeneseno na vídeňský Ústřední hřbitov, kde bylo místo jeho posledního odpočinku osazeno náhrobkem zhotoveným podle jeho vlastního návrhu. Náhrobek byl podle Loose vedle pomníku jediným architektonickým prvkem, který lze označit za umění – na rozdíl od architektury samotné. Názor, že architektura není umění, převzala od Loose celá generace funkcionalistů. Podobně jako jim záleželo i Loosovi na funkčním rozvrhu prostoru – jeho koncept tzv. raumplanu nicméně spočíval v uspořádání jednotlivých prostorů v různých výškových úrovních. V celé řadě dalších témat se názory Loose a funkcionalistických architektů lišily ještě výrazněji – Adolf Loos až do konce svého života zůstal formálním puristou uznávajícím architektonickou tradici, vyznávajícím symetrii a obdivujícím přírodní ornament materiálu.
 

LV

Architekt/ka
Adolf Loos

Datum narození
10.12.1870 Brno

Datum úmrtí
23.08.1933 Kalksburg u Vídně

Literatura
Maria Szadkowska. Adolf Loos – dílo v českých zemích. Praha, 2009.
Petr Domanický, Petr Jindra. Loos – Plzeň – souvislosti. Plzeň, 2011.
Burkhard Rukschcio, Roland Schachel. Salzburg und Wien, 1982.
Věra Běhalová. Pilsner Wohnungen von Adolf Loos. Bauforum. Wien, 1970. III, 21. s. 56.
Jindřich Chatrný, Dagmar Černoušková. Brněnské stopy Adolfa Loose. Brno, Muzeum města Brna, 2010.
Jindřich Chatrný, Dagmar Černoušková. Brněnské stopy Adolfa Loose. Brno, Muzeum města Brna, 2010.
Jean-Louis Cohen. Ludwig Mies van der Rohe. 2007.
Jean-Louis Cohen. Ludwig Mies van der Rohe. 2007.
Veronika Čadová. Adolf Loos a Plzeň : Výběrová bibliografie. Plzeň, Knihovna města Plzně, 2011.
Leslie Van Duzer. Adolf Loos v českých zemích. Adolf Loos: dílo a rekonstrukce: mezinárodní sympozium u příležitosti 70. výročí úmrtí: Plzeň 15.-16. října 2003, Západočeské muzeum. Praha, Muzeum hlavního města Prahy, 2005.
Claire Beck-Loos. Adolf Loos : Privátní portrét. Praha, 2013.
Marcela Macharáčková. Jiří Kroha (1893-1974) architekt, malíř, designer, teoretik v proměnách umění 20. století. Muzeum města Brna, 2007.
Marcela Macharáčková. Jiří Kroha (1893-1974) architekt, malíř, designer, teoretik v proměnách umění 20. století. Muzeum města Brna, 2007.
Markus Kristan. Wien, 2001.
Anděla Jahelková. Vliv Adolfa Loose na československou architekturu. Brno, 1974.
Zemanova kavárna v Brně na Kolišti. Stavitel. 1926. VII.
Zemanova kavárna v Brně na Kolišti. Stavitel. 1926. VII.
Maria Szadkowska. Opomíjený Loos v Plzni: zachovat unikátní soubor interiérů. Architekt. 2003. XLIX, 3.
Lenka Kudělková. Adolf Loos: Sympozium o osobnosti a díle v Plzni. Prostor Zlín. 2004. XI, 1.