Pavel Janák

Architekturu Janákova raného tvůrčího období ovlivnil wagnerismus i česká moderna. Postupně se však stal kritikem těchto směrů, zdálo se mu, že architektura směřuje k přílišné racionalitě a přestává být uměleckou disciplínou. Tento svůj názor formuloval ve stati Od moderní architektury k architektuře, kterou publikoval roku 1910.O rok později vyšla v Uměleckém měsíčníku stať Hranol a pyramida; stala se teoretickým základem nového slohu – architektonického kubismu, pro který nacházel inspiraci především ve výtvarné tvorbě Picassově, v krystalických přírodních tvarech a v architektuře pozdní gotiky stejně jako barokní gotiky Santiniho.[2] Hlavními stoupenci nového slohu byli vedle Janáka i Josef Gočár (s nímž v roce 1912 založil podnik na výrobu nejen kubistických objektů uměleckého řemesla – Pražské umělecké dílny), Josef Chochol a Vlastislav Hofman. První realizovanou kubistickou stavbou byla Janákem navržená Jakubcova vila v Jičíně. V architektově tvorbě však významnější místo zaujaly aplikace kubistických detailů na starší památky, typickou ukázkou je úprava barokního průčelí Fárova domu v Pelhřimově z let 1913–14.

Architektonický kubismus se navzdory snaze jeho protagonistů nepodařilo zásadně prosadit ani u nás, ani v zahraničí[3] a jeho vývoj přerušila první světová válka, do které musel narukovat i Janák. Po válce na něj navázal tzv. národní sloh nebo rondokubismus inspirovaný lidovým uměním. Jeho propagátorem se stal i Pavel Janák, v jehož návrzích se prvky tohoto stylu objevovaly již od roku 1916, kdy také vydal manifest Barvu průčelím! Charakteristickou stavbou této etapy je krematorium v Pardubicích, na jehož fasádě se obloučkové a barevné plastické motivy stylizují do podoby lidového ornamentu, nebo pražský Palác Adria, který prozrazuje inspiraci italskou renesanční architekturou.[4]

Postupně však Janákův architektonický názor prošel dalším vývojem směrem k avantgardě (proti které ještě na počátku 20. let hlasitě vystupoval), což je patrné i na jeho urbanistických návrzích. V letech 1923–29 byl členem Státní regulační komise, která řídila urbanistický rozvoj Prahy. Je autorem plánu pro zástavbu Pankráce, v němž prosazoval systém řádkové zástavby, která má své ekonomické a hygienické přednosti. Urbanistickou koncepci navrhl i pro Letnou nebo pro nově vznikající kolonii na Babě, ve které také realizoval tři stavby včetně svého vlastního rodinného domu v ulici Nad Paťankou. Ten se řadí k nejlepším funkcionalistickým Janákovým stavbám, společně s hotelem Juliš na Václavském náměstí (který je patrně inspirován Fuchsovým brněnským hotelem Avion), rodinným domem sochaře Josefa Mařatky z roku 1933 a především Husovým sborem na Vinohradech.

Od druhé poloviny 30. let se Janákovy aktivity přesunuly spíše do oblasti obnovy památek, které se věnoval prakticky i teoreticky. Na počátku této jeho činnosti byly úpravy Černínského paláce, které prováděl společně se zahradním architektem Otto Fierlingerem v letech 1928–34. V roce 1936 Janák rekonstruoval Staroměstskou radnici a zároveň se stal architektem Pražského hradu. K prvním rekonstrukčním pracím zde se však dostal až po skončení druhé světové války. Od roku 1948 upravoval letohrádek Hvězda pro potřeby Jiráskova muzea, následně adaptoval prostory Jízdárny Pražského hradu na výstavní síně (za tyto rekonstrukce obdržel roku 1952 Státní cenu I. stupně). Roku 1950 byla podle jeho návrhu rekonstruována i budova Míčovny. Jednou z jeho posledních prací byla úprava letohrádku v Královské oboře. Janák nebyl pouze architektem a teoretikem, ale i pedagogem – od roku 1921 vedl architektonický ateliér na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Se svými studenty podnikal mnohé exkurze do zahraničí a řada jeho žáků stala významnými architekty. Pavel Janák zemřel 1. srpna 1956 v Praze.

LV