Necelý rok před svou smrtí zřídil brněnský podnikatel, městský rada a také mecenáš Valentin Falkensteiner (1800–1884) dobročinnou nadaci Valentin Falkensteiner Stiftung, jejímž posláním byla finanční podpora studujícím, chudým, osiřelým, slepým a nemocným. Nadace prostřednictvím svého kuratoria přispívala na výstavbu různých institucí, mimo jiné městského sirotčince, a budovala vlastní nadační domy. Nájmy z těchto domů pak kromě finančního vkladu, cenných papírů a hypotečních pohledávek tvořily jeden ze zdrojů financování nadace.
Na Kapucínském náměstí patřily nadaci domy dva, číslo 4 a číslo 2, které bylo také posledním bydlištěm Valentina Falkensteinera před smrtí. Kuratorium nadace se rozhodlo zakoupit i stavbu stojící mezi těmito dvěma domy a postavit na místě původních objektů novou budovu vyhovující moderním potřebám, která „přispěje ke zkrášlení města“.
Vypsané soutěže se účastnili tři místní stavební mistři a porotu přesvědčil projekt Huberta Olberta. Vzhledem k reprezentativnosti parcely mělo kuratorium zvýšené nároky na estetický účinek stavby a její členové rozhodli řešení fasády svěřit některému z „výtečných architektů“. Oslovený Ferdinand Hrach, profesor místní Německé vysoké školy technické, zakázku přijal a kromě návrhu fasády se podílel i na stavebním plánu a výpočtu stavebních nákladů. Ve svých textech, které publikoval zejména v odborném časopise spolku německých inženýrů (Deutsche Ingenieurvereine in Mähren), ovšem odmítal podobný postup architektonické tvorby, kdy půdorysné řešení a ztvárnění průčelí nevycházejí z invence jedné tvůrčí osobnosti. Podle jeho slov se vnější řešení stavby vždy nutně promítá do jejího půdorysu a dispozičního řešení a naopak.
Třípodlažní budova se zvýšeným přízemím byla navržena na nepravidelném půdorysu a na hlavní vstupní budovu navazují ještě tři menší trakty seskupené kolem vnitřního dvora. Dům měl několik funkcí – byl pronajímán za účelem vykonávání živnosti (přízemí hlavní budovy), sloužil k ubytování studentů různých brněnských škol (deset pokojů prvního patra) a ostatní prostory byly pronajímány jako obytné byty brněnským měšťanům. K roku 1910 archivní prameny v domě dokládají šestnáct domácností, celkem 68 obyvatel domu.
Členění fasády hlavního i bočního průčelí se opět podobá Hrachovým předchozím stavbám. Kordónové římsy a střední a nárožní rizality dělí horizontálně i vertikálně fasádu do tří částí. Oproti předchozím jeho stavbám jsou ovšem rizality velmi mělké a zakončené v atice šíty. Výrazná korunní římsa je podepřena konzolami a stavba je zastřešena polovalbovou střechou. V porovnání s jinými Hrachovými stavbami je novým prvkem půlkruhový arkýř na nároží dnešní Masarykovy ulice a Kapucínského náměstí završeném cibulovitou věžicí s lucernou. Nově se také objevuje použití balkónů s balustrádovým zábradlím.
Jen o několik let dříve, v roce 1899, neuspěl architekt Hrach v soutěži na jiný podobný projekt – nadační dům Valentina Gerstbauera, Falkensteinerova synovce. Ten měl být stavěn na dnešním náměstí Svobody a Hrach se těžko vyrovnával s prohrou s architekty Germano Wanderlayem a Aloisem Prastorferem. Výsledek soutěže dokonce veřejně rozporoval v místním tisku a kritizoval zejména dekorativismus a „nesmyslnost ozdob“ na fasádách brněnských městských domů. V případě nadačního domu Valentina Falkensteinera ovšem sám za účelem zvýšení reprezentativního účinku od jednoduchosti ustoupil. Ve větším měřítku rozvinul motivy, které se objevily i u jeho první brněnské realizace, nájemního domu Alfreda Fischela. Obvyklé pilastry, které v mnoha Hrachových stavbách propojují dvě nadzemní podlaží, zde doplnil o florální ornamenty a maskarony, kartuše nad okny i další dekorativní prvky s opakujícím se motivem olivové ratolesti.
„Zavěšený“ dekor v meziokenních lizénách a na pilastrech přibližuje návrh Ferdinanda Hracha k brněnským realizacím Franze Pawlu (1854–1922). Zatímco Pawlu inklinuje v tvarosloví svých průčelí směrem k secesním motivům, Ferdinand Hrach zůstává u klasicizujících a barokizujících stylových forem.
Současná podoba fasády, stejně jako vnitřní dispozice bytového domu byly postupně měněny od 60. let 20. století a došlo i k adaptaci komerčních prostorů ve zvýšeném přízemí.
Šárka Svobodová
