Směrem na sever od městského centra, v blízkosti parku Lužánky, se až do konce 20. let minulého století rozprostírala průmyslová oblast s řadou výroben a továrních komplexů. Jedním z nich byla strojírna Brand&L'Huillier, jejíž budovy tvořily spodní část Kotlářské ulice. Podnik se specializoval na výrobu cukrovarnických a chladírenských zařízení, parních kotlů a kompresorů, v roce 1923 však kvůli finančním problémům fúzoval s ekonomicky silnější První brněnskou strojírnou. Z komplexu v Kotlářské ulici se provoz postupně stěhoval jinam a na konci 20. let bývalé pozemky společnosti vykupovali brněnští stavitelé na výstavbu nájemních domů. Část pozemku v dnešní Burešově ulici zakoupil Všeobecný penzijní ústav se záměrem vybudovat zde svoje úřadovny. Vypsal proto architektonickou soutěž, v níž nad modernistickými projekty Jiřího Krohy, Bohuslava Fuchse, Ernsta Wiesnera a dalších zvítězil tradičnější návrh profesora České vysoké školy technické Emila Králíka.
Šestipodlažní budova uzavírá domovní blok mezi ulicemi Bayerovou a Botanickou a její monumentální průčelí je dominantním protipólem Masarykova studentského domova od Bohuslava Fuchse. Emil Králík s ohledem na své architektonické kořeny ve vídeňské moderně a neoklasicismu rozčlenil hlavní fasádu na přízemní sokl, orámované tělo stavby s rastrem oken a výrazně oplechovanou atiku nahrazující korunní římsu. Centrálně umístěný prosklený vchod se stříškou dotvářel celkové symetrické pojetí stavby.
Od 60. let sloužila budova jako sekretariát Krajského výboru KSČ, pro jehož potřeby byla v roce 1986 provedena podle projektu architekta Milana Steinhausera střešní nástavba a do vnitřního traktu vestavěna hmota přednáškového sálu. Po revolučním roce 1989 sloužil objekt krátce jako rektorát a Ústav výpočetní techniky Masarykovy univerzity a od roku 1993 je sídlem Nejvyššího soudu České republiky.
PH