Sídliště Bohunice

D220

Datace:
1972–1983 bytová výstavba
1972–1988 občanská vybavenost
1984–1989 zahuštění bytové výstavby, tzv. přestavba

Realizace:
Pozemní stavby, národní podnik Brno (generální dodavatel)
Vodohospodářské stavby, národní podnik Brno, Prefa, národní podnik Brno (hlavní subdodavatelé)

Investor:
Národní výbor města Brna, zastoupený Investprojektem Brno (od roku 1979 Brnoinvestou)
Celkem bylo realizováno 9 232 bytů pro 29 265 obyvatel.

Stavební vývoj území

Bohunice, které byly poprvé zmíněny roku 1237 v majetku premonstrátského kláštera v Brně-Zábrdovicích, představovaly ves hromadného typu na zvlněném území svažujícím se k levému břehu vodního toku Leskavy. Historické jádro tvořilo Morávkovo náměstí a Rolnická ulice, v osmdesátých letech 20. století však zaniklo v rámci výstavby sídliště. To zabralo velkou část katastru a vytvořilo zcela novou urbanistickou strukturu i s přesahem na území sousedního Starého Lískovce, který byl původně vsí řadového typu s domy v údolí na obou březích Leskavy, poprvé připomínanou v roce 1314. Dnešní katastrální území Bohunice a Starý Lískovec je areál vymezený ulicí Jihlavskou, dopravními přivaděči, dálnicí a ulicí Ukrajinskou s kolonií garáží.
Území samotného sídliště, pro které se vžil název Bohunice (původně Sídliště československo-sovětského přátelství), je podélného tvaru ve směru východ–západ; na východní straně omezeno areálem Ústředního hřbitova, na jihu rychlostní komunikací Praha–Bratislava, na západě dálničním přivaděčem a na severu komplexem objektů fakultní nemocnice a univerzitního kampusu.
Výstavba velmi citelně zasáhla do života bohunických obyvatel. Půda, na níž hospodařily celé generace, stromy, domy – vše muselo ustoupit staveništi. Nejvíce devastující asanace proběhla při takzvané „přestavbě Bohunic“, kdy na části původního jádra obce v letech 1984–1989 vyrostl obytný soubor dvanáctipodlažních domů typu B 70/R s 1 350 byty, s nezvykle velkou hustotou zastavění 155 bytových jednotek na hektar. Osamělou připomínkou zmizení historického centra Bohunic je kaple sv. Cyrila a Metoděje z roku 1871 uprostřed panelové zástavby. V rámci archeologického průzkumu v lokalitě byly nalezeny pozůstatky starých kultur, které dokládaly, že první lidé se v těchto místech usadili již v pozdní době kamenné před více než čtyřmi tisíciletími.
Vzhledem k původnímu názvu sídliště byla řada ulic po realizaci obytných domů pojmenována po tehdejších sovětských svazových republikách, městech, sovětských politicích, kosmonautech či významných bitvách druhé světové války (Arménská, Běloruská, Gruzínská, Moldavská, Ukrajinská a Uzbecká, Maršála Zacharova, Zápotockého, Švermova, Šmeralova, Juranova). Po roce 1989 dochází k přejmenování řady ulic jak v katastru Bohunic, tak i Starého Lískovce, např. ulice Kalininova (dnes Labská), Sverdlovova (dnes Vltavská) či Maršála Zacharova (dnes Dlouhá).

Projekt

Záměru výstavby předcházely soutěže v letech 1963 (na urbanistickou studii sídliště pro 50 000 obyvatel) a 1969. V roce 1963 se soutěže účastnil mimo jiné i Bohuslav Fuchs ve spolupráci se synem Kamilem Fuchsem. K dalším soutěžícím kolektivům patřil i tým architekta Ivana Rullera (spolupráce František Kočí a Miroslav Spurný), který obeslal návrhem rovněž pozdější soutěž vypsanou radou Národního výboru města Brna (NVmB) roku 1969 (spolupráce Zdeněk Chlup, M. Maradová, P. Šrubař a B. Kučera; projekt získal odměnu). Na základě výsledků soutěží pak odbor výstavby NVmB ve spolupráci s útvarem územního plánování města připravil stavební program, který byl předán k rozpracování brněnskému Stavoprojektu.
Složitou cestu od návrhu k realizaci sídliště nelze vzhledem k absenci pramenů přesněji popsat. Publikovaná urbanistická studie sídliště z roku 1972 v časopise Architektura ČSSR s výslednou podobou území nekoresponduje. Určit dnes podíl práce jednotlivých projektantů na řešení zástavby je velmi problematické, rozhodující roli při realizaci navíc hrály dodavatelské organizace v čele s Pozemními stavbami. Mnohé návrhy a řešení projektantů byly také eliminovány v neprospěch výsledné podoby sídelního celku. Na rozdíl od Juliánova a Lesné nebylo totiž sídliště jako celek zařazeno k nejvýznamnějším investicím Brna v rámci pětiletých plánů.

Urbanistické řešení

Architekti pojali obytný soubor na území Bohunic a Starého Lískovce jako samostatnou městskou čtvrť bez nutnosti vazby na centrum Brna. V rámci sídliště mělo být vybudováno obchodně-správní centrum – jedno ze tří hlavních center na území Brna. Vize však byla již v době svého vzniku odsouzena k neúspěchu. Pro svou velikost bylo sídliště rozděleno na šest samostatných obytných okrsků, a to v závislosti na průběhu výstavby: Bohunice-východ, Bohunice-střed I, Bohunice-západ, Bohunice-střed III/I, Bohunice-střed III/II, Bohunice-střed II. Mimo bytové jednotky v nich měly být vždy soustředěny objekty občanské vybavenosti a technické objekty. Při koncepci se vycházelo z tvaru pozemku a rozlehlosti celého staveniště s ohledem na to, aby všechny části sídliště měly dostupné základní a mateřské školy, jesle, obchody i služby rovnoměrně rozmístěné po celé lokalitě.
Sídliště tvoří především rozsáhlé, v půdoryse zalamované blokové bytové domy stejné výšky. Nepravidelná seskupení bez patrných souvislostí vytváří nepřehledné prostředí a k orientaci nepomáhají ani dopravní tepny, včetně tramvajového koridoru protínajícího celé sídliště, který je spíše překážkou pohybu. Původní Starý Lískovec zůstal zachován, stavělo se jen na volných plochách, v případě Bohunic musela sídlišti ustoupit část staršího domovního fondu. Městská hromadná doprava obsluhuje sídliště tramvajovou linkou zprovozněnou v roce 1980, autobusem a trolejbusovou linkou vedoucí na hranici se Starým Lískovcem. Vlivem polohy na vyvýšeném horizontu města se hradba sídliště výrazně uplatňuje v celkových panoramatech Brna.

Harmonogram výstavby a vybavenost sídliště

První práce na stavbě sídliště začaly v listopadu 1972, v sektoru Bohunice-východ (ulice Uzbecká, Ukrajinská a Moldavská), souběžně s výstavbou dálnice D1. Technickou inovací při realizaci, oproti předchozím brněnským obytným celkům, bylo vybudování kanalizace s důsledně oddělenou dešťovou a splaškovou vodou. V rámci stavby takzvané I. etapy Bohunice-východ bylo realizováno 2 446 bytových jednotek v 65 vzájemně dilatovaných domech sestavených do deseti bloků. Řešeny jsou jako půdorysně velmi členité urbanistické celky. Výhodou uvedeného řešení měla být větší variabilita interiérové architektury a možnost osvětlení bytů z více stran.
Výstavba inženýrských sítí a bytových domů probíhala na základě zpracovaných harmonogramů, ale občanská vybavenost se opožďovala. Bylo nutné realizovat náhradní opatření – v obytných domech byly umístěny provizorní ordinace, prodejny či mini jesle, první zařízení pro děti předškolního věku bylo otevřeno až v roce 1977 v Arménské ulici. Tyto okolnosti přispívaly k značnému nárůstu investičních nákladů. Plánované zdravotní středisko bylo uvedeno do provozu až v roce 1980, základní škola v Arménské ulici až v roce 1976, velkoprodejna potravin v ulici Dlouhé se otevřela v roce 1981, nákupní středisko Kavkaz v ulici Švermově v roce 1987, telekomunikační budova byla dokončena v roce 1991.
Velikost center občanského vybavení sídlišť se navrhovala na základě celostátních ukazatelů a posuzována byla řadou expertiz státních institucí a organizací. Během realizace byly z výstavby vypouštěny celé objekty, a byla tak narušena komplexnost sídlištního celku. Ve fázi projektové přípravy zůstal např. obchodní dům Prior s kinem, restauracemi a službami na Mikuláškově náměstí. To vše ovlivňovalo utváření vztahu obyvatel k novému sídelnímu celku, který byl u mnoha respondentů negativní coby důsledek výše uvedených faktů.
Od roku 1978 řešili zástupci bytového družstva Družba také opakované přemnožení komárů, které souviselo se zaplavováním instalačních podlaží bytových objektů fekáliemi a vodou. Příčinou bylo nedostatečné utěsnění kameninové kanalizace a prolamování přípojek v důsledku nedodržení technologických postupů a předepsaného materiálu (mimo jiné nebyly použity litinové trubky – ušetření nákladů při stavbě přinášelo zainteresovaným finanční odměnu za takzvaný zlepšený hospodářský výsledek). Definitivní náprava přišla teprve na počátku devadesátých let.

Technologie výstavby

Bytové domy využívají většinou nový konstrukční a dispoziční systém B 70. Ten měl v sedmdesátých letech osvěžit produkci o typ kombinující příčný a podélný nosný systém a také různé rozpony 2,4–3,6–4,8 m, v Brně se však nejčastěji vyskytuje s tradičním rozponem 3,6 m. Nový typ panelového domu byl vypracován ve Stavoprojektu Brno ve spolupráci s n. p. PS Brno, VVÚP Bratislava a Investprojektem Brno; autory nového typu byli architekti František Zounek a Miroslav Dufek, autorem konstrukce Ing. M. Šifalda a konstrukční řešení vypracoval Ing. I. Indra. Typová soustava obsahovala panely: obvodové (ve 30 tvarových variantách a 11 rozměrových druzích), stěnové (37/3), stropní (32/9), příčkové (40/17) a doplňkové (43/30). „Půdorysné uspořádání zavedením nových prvků umožňuje skladbu různých bytových buněk, ze kterých lze sestavovat různé půdorysy domů […], pro uživatele bytů přináší zlepšení vybavenosti, lepší zvukovou izolaci a bytové jádro a zlepšení větracího systému.“ (Josef Zavřel, Největší v historii podniku, Pozemstav buduje, 1975, č. 19, 7. 5., s. 3.)
Jako každá inovace, tak i nové řešení bytových dispozic se u obyvatel zpočátku nesetkávalo s pochopením. Projektanti panelovou soustavu pojali tak, aby dosáhli změny v přetrvávajících představách uživatelů o tom, že hlavním centrem rodinného života je kuchyň, a chtěli vyloučit stravování a spaní z obývacích pokojů. V bytech pro pět a více osob byla dvě umyvadla a ve srovnání s tehdy stavěnými byty v rámci Brna byl jejich standard vyšší i v užitkové ploše. Bohunické byty byly v průměru o 4, 8 m2 větší než typy budované v letech 1971–1975.
Architekturu obytných budov sídliště však degradovala absence detailu. Plášť je z celostěnových panelů, okna jsou nedělená, otočná, svým výrazem se tak domy v Bohunicích a Starém Lískovci blíží prvním panelákům z konce padesátých let (například k řadě G 57). Určitým pokrokem se stala větší plošná výměra, prostorné balkony a lodžie, jejichž počet se však v rámci racionalizace výstavby postupně snižoval. Zastoupeny zde byly byty všech kategorií, tj. I. a II. kategorie – takzvané nerodinné byty (určené pro 1–2 osoby) a III. a vyšší kategorie – takzvané byty rodinné. „Jednotlivé byty jsou řešeny podle nových dispozic, jež umožňují větší druhovost bytů podle počtu členů rodiny, tak aby prakticky jeden, maximálně dva členové rodiny měli svůj pokoj.“ (Jana Pelánková, Sídliště Bohunice, Brněnský večerník VII, 1976, č. 87, 4. 5.)

Domy pro handicapované

V roce 1978, kdy vznikla Ústřední komise pro odstraňování architektonických bariér, byla její pobočka založena také v Brně. I díky jejím aktivitám byla v průběhu osmdesátých let vypracována a odsouhlasena v rámci ministerstva výstavby a techniky nejen metodika stanovující postupy při projektování staveb pro handicapované občany nebo starší generaci, ale posléze byla vydána ve Sbírce zákonů i závazná vyhláška. Atypické domy stavěné pro handicapované byly v bohunickém sídlišti svého druhu první.
V roce 1980 předali stavbaři občanům sto atypických bytů tří velikostních kategorií ve dvou osmipodlažních domech (v přízemí měla sídlo stálá pečovatelská služba, která zabezpečovala zásobování a případnou pomoc obyvatelům) v ulici Kosmonautů. Oba objekty byly postaveny z celoplošných panelů typu B 70 se dvěma prostornými výtahy o nosnosti 500 kg realizovanými tradiční cihelnou technologií. Obvodové konstrukce schodišť domů byly také z cihel, schodišťové stupně vysoké jen 10,7 cm byly obloženy speciální gumou. Vnitřní upořádání bytů bylo uzpůsobeno pro pohyb osob na invalidních vozících – větší plocha bytu s ohledem na pojízdnost a otáčení vozíků, průjezdnost mezi nábytkem a širší dveře bez prahů. Dveřní kliky byly z bezpečnostních důvodů bílé, v koupelnách a na WC byla opěrná madla, byty byly vytápěny proti normě o tři stupně více.
Průměrný náklad na jeden takto upravený byt tehdy činil 125 000 korun. K problémům však patřila mimo jiné absence specializované provozovny, kde by mohli najít obyvatelé pracovní uplatnění, dále značná vzdálenost k objektům občanské vybavenosti (samoobsluha, zdravotní středisko) včetně přístupu k parkovišti (zejména v zimním období se zvýšeným rizikem úrazů) či k zastávce městské hromadné dopravy. Citovaných negativ se měl vyvarovat plánovaný projekt komplexu bytů pro handicapované připravovaný pro sídliště Brno-Vinohrady.

Nábytkový systém NOX

V roce 1983 prezentoval Výzkumný a vývojový ústav nábytkářský v Brně (VVÚN) v rámci 14. mezinárodního veletrhu spotřebního zboží novou řadu nábytkového stavebnicového systému elementů NOX. Jednotlivé prvky umožňující variabilní řešení prostoru předsíně, ložnice, dětského či obývacího pokoje koncipovala Eva Bubláková. Architektka vycházela z požadavků kladených na bydlení v sídlištích s nevelkými byty. Např. v dětském pokoji byly patrové postele, desky připojené k nábytku nahrazující stoly nebo okno obestavěné skříňkovou stěnou. Inovací v NOXu bylo mimo jiné využití rolet zakrývajících lůžko, a to na základě osobních zkušeností designérky. „Někdy se mi protáhla práce do noci a světlo by rušilo ostatní – proto ty roletové kouty. Ostatně rolety, nebo spíše roletky, jsou mým oblíbeným prvkem v celé sestavě – jednou se za nimi skrývá skříňka, jindy úložný prostor na lůžkoviny, řešený jako textilní police. Je to hygieničtější než peřináč nebo válenka s peřinami uvnitř.“ (Mirjana Nimrichtrová, Nábytek sídlištím na míru, Brněnský večerník XIV, 1983, č. 87, 4. 5., s. 1, 3.) V květnu 1975 byla v jednom z dokončených domů uspořádána výstava nábytku ve spolupráci bytového družstva Družba a národního podniku Nábytek.

Umělecká díla

V zástavbě se počítalo s uměleckými realizacemi. Rozběhlo se tak soukolí zasedání návrhových, ideových i dalších komisí a probíhala řada jednání mezi odbornými svazy a fondy zastřešujícími umělecké profese. Na sídlišti se podařilo uplatnit řadu kvalitních a invenčních výtvarných děl: Táta-letadélko a Beran Antonína Nového, Vítěz Františka Navrátila, Pět segmentů kruhu Dalibora Chatrného či Venuše Vladimíra Drápala.
K dominantním prostorovým realizacím patří pětimetrový objekt Tulipán, vykovaný uměleckým kovářem Alfredem Habermannem. Zachovaná boží muka byla zakomponována do symbolického obecního vinohradu při Úřadu městské části Brno-Bohunice.

Současný stav

Po roce 2000 nastalo postupné zateplování pláště bytových domů, výměna oken, opatření balkonů a lodžií závětrnými stěnami napomáhající k humanizaci sídliště. Výrazných změn se dosáhlo po rozsáhlé regeneraci, a to zejména barevným řešením fasád domů. Bohunice již nepůsobí dojmem megalomanského betonového komplexu, ale díky barevné skladbě jsou panelové bloky nenásilně členěny a jednotlivé domy tak získaly jistý prvek individuality. V roce 2004 začala první etapa regenerace sídliště Bohunice-jihovýchod, rozsáhlý projekt obnovy zeleně i občanské vybavenosti. Druhý projekt regenerace probíhá od roku 2011 v severozápadní části lokality. Sídliště se potýká po celou svou existenci s hlukem od dálnice a dálničního přivaděče, který uspokojivě nevyřešily ani vystavěné protihlukové stěny.

JCH 

Název
Sídliště Bohunice

Datace
1972 – 1989

Architekti/ky
Jaroslav Ryška, Pavel Krchňák, Mečislav Borecký, Antonín Mikulec, Jaroslav Pípa, Ladislav Volák, Roman Zajíc

Stezka
Bohunice 1946–1989

Kód
D220

Typ
Sídliště

Adresa
, (Bohunice), Brno, Bohunice

MHD
Běloruská (TRAM 6,8,10)

GPS
49°10'15.3"N 16°34'48.6"E