V roce 1932 vyrostla v ulici Hlinky soukromá vila, která svým konzervativním pojetím přímo kontrastuje s moderní architekturou výstavního areálu, vybudovaného o čtyři roky dříve v protilehlé poloze. Mezi lety 1921 až 1929 zakoupil vlivný brněnský podnikatel, majitel textilní firmy Felix Engelsmann v ulici Hlinky trojici domů s přilehlými zahradami, za účelem vystavět na jejich místě vlastní vilu. Pravděpodobně v roce 1930 pak Engelsmann zadal doposud neznámému architektovi projekt ke stavbě, přičemž stavební povolení obdržel od městské rady v srpnu 1931.
Engelsmannova vila je v kontextu brněnské meziválečné architektury, tíhnoucí od poloviny dvacátých let k modernistické avantgardě, cenným příkladem specifické monumentality a konzervativnosti, který nemá mnoho srovnání. Jak řada dochovaných technických detailů německé provenience, tak i původní stavební dokumentace směřují k některému z německých či rakouských architektů. Ostatně jen několik let před stavbou vily Engelsmann dokončila v roce 1929 Gusti Löw-Beerová přestavbu své vily na adrese Hlinky 104. Autorem přestavby této takřka sousední vily byl vídeňský architekt Rudolf Bredl a také v této stavbě je dochována řada technických detailů identických s těmi ve vile Engelsmann. Stejně tak si lze povšimnout značné podobnosti s hlavní obytnou halou v rovněž nedaleké vile Stiassni z let 1927–1929, jejíž dřevěná obložení a vybrané kusy nábytku vytvořil vídeňský architekt Franz Wilfert.
Vila Felixe Engelsmanna evokující dojem empírového zámečku s reprezentativním průčelím byla vystavěna na půdorysu ve tvaru písmene L. Uliční průčelí je rozděleno do tří hmot. Převyšující je střední hmota stavby o sedmi okenních osách, kterou umocňují jednak proporce okenních otvorů a jednak mansardové zastřešení. Dvě postranní symetrické hmoty o třech okenních osách jsou překryty sedlovou střechou.
Na základě dochované stavební dokumentace můžeme vnitřní uspořádání vily rozdělit do tří funkčních celků. Převažují prostory reprezentativní a společenské funkce, situované jako „piano nobile“ do prvního patra, dále soukromá část majitelů, kterou architekt umístil do křídla vybíhajícího do zahrady.
Hlavní vstup do objektu je umístěn ve střední části stavby, za nímž se nachází prostorný vestibul. Z něj byl umožněn přístup jak vpravo do bytu pro hosty, tak také do servisního zázemí stavby, kde se nacházel mimo jiné byt pro řidiče a pokoj pro zahradníka. Servisní část objektu má kromě obslužného schodiště také samostatný vstup z ulice, aby provoz vily nenarušoval soukromý a společenský život majitelů.
Vlevo ze vstupní haly s šachovnicovou mramorovou podlahou lze vyjít k velkorysému reprezentativnímu dřevěném schodišti s vyřezávaným zábradlím, vedoucímu do společenských místností v patře, které jsou dochovány s řadou původních prvků eklektického dekoru. Společenské části dominuje hlavní dřevem obložená hala s krbem a specifickou štukovou kazetovou výzdobou stropu, s motivem zkřížených žeber do tvarů elips. Směrem do ulice jsou za sebou řazeny místnosti jídelny, pánského pokoje, salonu a hudebního salonu. Ve všech místnostech se dochovaly původní dřevěné parkety, zabudované skříně nebo vnitřní mechanismus k ovládání venkovních okenic.
Zvláště salony mají bohatou štukovou výzdobu, jejíž historizující pojetí umocnilo někdy v poválečné době doplnění o barevné tapety a zlacení. V prostoru někdejší jídelny stojí za zmínku vitrážová okna s řadou alegorických postav odkazujících například k holandskému výtvarnému umění (vitráž s postavou Jana Swarta van Groningena).
Felix Engelsmann patřil, stejně jako jeho otec Gustav, k výrazným sběratelům výtvarného umění a starožitného nábytku, což se nepochybně odráží v konzervativní architektuře jeho vilové stavby.
Soukromá část vily s vlastním schodištěm, které prochází celou stavbou, s oddělenými ložnicemi manželů Felixe a Olgy Engelsmannových je situována v křídle otevřeném do zahrady. Oproti reprezentativnímu uličnímu průčelí je fasáda zahradního křídla se soukromými prostory majitelů provedena výrazně střízlivěji.
Poté, co se majiteli podařilo emigrovat před nacisty do Velké Británie, obsadila jeho vilu na Hlinkách německá tajná policie a poté policejní pluk Mähren. V roce 1946 byla na stavbu uvalena národní správa a v roce 1958 přešla do vlastnictví První brněnské strojírny. V současné době je objekt v soukromém vlastnictví.
MD