Na zdejší parcele v minulosti stával starší dům, který od roku 1867 patřil Marii Tiché, od roku 1898 Karlovi Tichému a od roku 1910 jej společně vlastnili Jan, Karel a Marie Tiší. Ti zřejmě v roce 1912 oslovili architekta Bohumíra Františka Antonína Čermáka, aby jim navrhl nový nájemní dům. Stavba však byla realizována až roku 1915, kdy už nemovitost patřila novým majitelům Else a Hugovi Fantovým. Povolení k demolici původní budovy a stavbě nového nájemního domu včetně přízemní budovy ve dvoře získala Else Fantová v květnu 1915. Tehdy mladý začínající architekt Bohumír F. A. Čermák se na Moravu vrátil po studiích ve Vídni a v období před první světovou válkou patřil k hlavním zprostředkovatelům soudobé vídeňské architektury v Brně. Bilingvní architekt se v národnostně smíšeném prostředí tehdejšího Brna rychle prosadil a jako jeden z mála pracoval pro české i německé zákazníky. Esteticky vytříbená stavba je typickým příkladem neokázalé elegance Čermákovy předválečné tvorby, příznačné přísnou symetrií, dokonalou harmonickou vyvážeností a dekorativní, avšak čistou formou. Fasáda domu tak dodnes připomíná období hledání nových způsobů vyjádření v duchu teorií Otto Wagnera o účelnosti a kráse, stojících v opozici vůči opulentní dekorativnosti pozdního historismu i secesi. V tehdejším brněnském kontextu Čermákovy projekty patrně nejvýstižněji zosobňovaly wagneriánský ideál architektury nové doby. Čtyřpatrový nájemní dům má čtyřosé vertikálně komponované symetrické průčelí, nad parterem členěné vysokými podloženými lizénami. Okna v prvním patře a podokenní plochy ve středních osách vyšších podlaží svým vydutým tvarem evokují arkýře. Jednalo se o často citovaný motiv anglického bay window, vyjadřující obdiv k anglické kultuře a životnímu stylu. Arkýře či arkýřové prvky nacházely v Čermákově tvorbě široké uplatnění, architekt je používal prakticky u všech svých realizací. Dalším výrazným motivem průčelí je průběžný balkon s dekorativně utvářeným parapetem. V tomto ohledu řešení vykazuje zřetelné analogie s domem Eugena Škardy od Dušana Samo Jurkoviče na Dvořákově 10. V uměřeném dekoru fasády jsou použity různorodé geometrizující, florální, antropomorfní i zoomorfní prvky.
Silně vyloženou stupňovitou korunní římsu nesou výrazné konzoly s reliéfy lvích hlav, motiv, který Čermák aplikoval i na dalších svých brněnských stavbách. V přízemí se nacházel velký kinosál, při jehož řešení Čermák využil železobetonovou konstrukci, patřící k tehdy nejaktuálnějším inovacím stavení technologie. O licenci k provozu kina požádala Else Fantová 12. července 1913 a byla jí udělena 18. prosince 1918. Kino Bio Universum pak bylo v provozu mezi lety 1918‒1935 a v této době se jednalo o největší a nejmodernější kino v Brně s téměř výhradně českým programem. V roce 1929 bylo ozvučeno a uvedlo tak jako první kino na Moravě zvukové filmy. V prostorách domu také mezi lety 1927‒1929 sídlilo studio brněnského Radiojournalu, po Praze nejstarší vysílací pracoviště u nás. Koncem roku 1935 Else Fantová zkrachovala, její majetek se dostal do konkurzu a dům s kinosálem se v roce 1936 stal majetkem hlavního věřitele – Anglobanky, která jej pronajala provozovateli kin Moravia. V témže roce prošlo přízemí s kinosálem modernistickou přestavbou navrženou Jindřichem Kumpoštem a v letech 1936–1948 fungovalo pod názvem Bio Metro, mezi lety 1949–1953 Morava. Filmová představení se zde pořádala až do roku 1953, kdy objekt přešel pod správu Mahenovy činohry Státního divadla. Architekt Lubor Lacina následně navrhl adaptaci sálu pro potřeby divadla a od 1. ledna 1954 zde působilo Divadlo bratří Mrštíků. Od počátku devadesátých let zde sídlí činoherní scéna Městského divadla Brno, pro niž byl interiér znovu upraven, podle projektu Miroslava Meleny, který je také autorem stávajícího parteru s půlkruhovou markýzou. V roce 2004 doplnila komplex Městského divadla novostavba hudební scény architektů Romana Macha a Jozefa Kubína situovaná ve dvorním traktu.
Pavla Cenková
