Bytová krize, jejíž kořeny lze rozpoznat již v meziválečném období, eskalovala po druhé světové válce. Úkolem státních projektových ústavů bylo nejen vypořádat se s náhradou poválečných škod bytového fondu, nýbrž i s populačním boomem, který krátce po válce nastal. Na přelomu padesátých a šedesátých let se architektonický výraz staveb postupně odkláněl od socialistického realismu a začal se prosazovat ryze ekonomický přístup plánování nové výstavby. Nastalo období spojené s intenzivní snahou o prefabrikaci a typizaci. Šedesátá léta byla zároveň obdobím, kdy se ze strany veřejnosti objevila první výrazná kritika nevyhovující úrovně bydlení. Výtky se týkaly zejména jednotvárného urbanismu obytných celků, unifikovaného vzhledu domů a nevyhovujícího dispozičního řešení bytů. V důsledku této kritiky vznikly studijní a typizační ústavy, v nichž byly navrhovány „pokusné“ domy, které měly skloubit ekonomické požadavky s potřebou kvalitního a estetického bydlení.
V roce 1959 byl v ulici Vinařské postaven první experimentální dům autorské dvojice architektů Františka Zounka a Viktora Rudiše na základě inovativního návrhu s použitím litého betonu, jež znamenalo jak menší spotřebu stavebního materiálu, tak větší variabilitu vnitřních prostor při zachování osobité estetiky objektu. Dva bytové domy postavené v roce 1961 naproti Kounicovým kolejím v ulici Mučednické v Žabovřeskách byly jedněmi z replik zmíněného domu, v brněnském prostředí označovaného jako „typ Zounek“. V přízemí domů byl situován byt správce a hospodářské zázemí se sklepními kójemi, společnou prádelnou a sušárnou. Na každém podlaží se nacházely dva zrcadlově obrácené byty s menší předsíní, kuchyňkou a pokojem orientovaným na jihozápad. Kvůli atypické dispozici vnitřních prostor byla část oken u těchto domů orientovaná na jejich boční průčelí, což znemožňovalo řazení domů do větších obytných celků. Také z tohoto důvodu nenašel tento typ domu, resp. jeho konstrukční systém, až na několik replik, které se objevují v Brně v Pisárkách a v Žabovřeskách, žádné další využití.
Čtyřpodlažní dům se dvěma vstupy po třinácti bytových jednotkách vynikal již při pohledu z ulice svým výrazným průčelím členěným pravidelným rastrem lodžií. Zemitý odstín břízolitové omítky jemně kontrastoval s tmavě červeným keramickým obkladem a kovovými rámy vstupních dveří téže barvy. Na svébytném výrazu celku neubírají v současnosti ani vyměněná původní okna, ani nový nátěr čelní fasády v jemném pastelovém tónu.
LH
