Vznik přehrady
Nejstarší doložený návrh údolní přehrady v přirozené skalní soutěsce pochází již z roku 1872, ovšem teprve roku 1918 byla v zátopové oblasti vyhlášena stavební uzávěra a na zahájení přípravných prací došlo nakonec až v polovině dvacátých let minulého století. Současná lokalita na severozápadním okraji města Brna zpočátku představovala pro vybudování vodního díla na řece Svratce jen jednu z možných variant. Zvažována byla i oblast Kamenného mlýna v Pisárkách, popřípadě území u tzv. Ruského vrchu v Komíně. Jako nejvhodnější z hlediska údolního profilu i rozsahu zátopy bylo nakonec zvoleno místo v okolí původní obce Kníničky. Přestože vodní dílo bylo zamýšleno jako čistě utilitární vodohospodářská stavba, od počátku se objevovaly i požadavky na další využití. V projektu z roku 1931 již bylo počítáno s „obecně rekreačním účinkem pro obyvatele průmyslového města“. Autorsky na něm spolupracovali inženýři S. Kratochvíl, A. Homola, K. Lossman a J. Mazel, architektonický návrh přehradní hráze vytvořil Jaroslav Grunt. Stavební práce byly na přehradě zahájeny v roce 1936 a hlavní stavbu se podařilo dokončit roku 1939, v roce následujícím probíhaly finální práce a napouštění. Hlavním investorem vodního díla bylo ministerstvo veřejných prací za příspěvku země Moravskoslezské a samozřejmě města Brna.
Plány na využití pro vodní dopravu
Postupně realizovaný projekt vodního díla inicioval uvažování i o dalších potenciálech přehrady – například o využití pro průplavní účely, a to nejen v kontextu města Brna a okolí, ale v rámci celostátní dopravní a hospodářské strategie. Na dopravních tématech dlouhodobě pracovali architekti Bohuslav Fuchs společně s Jindřichem Kumpoštem. Předmětem jejich uvažování se stal tzv. státní dopravně-komunikační silniční nerv, navržený ve vztahu se všemi ostatními druhy dopravy včetně vodních cest, zásadních z hlediska mezinárodní obchodní konkurence. Architekt Kumpošt navrhl mezi lety 1938–1945 v Regionálním plánu okolí Kníničské přehrady její radikální rozšíření. Plánovaným navýšením přehradní hráze o 10 m a kompletní přestavbou stávající hráze mělo dojít k celkovému znásobení objemu nádrže na odhadovaných 100 milionů m³ vody. Vzdutí hladiny by tak zaplavilo obec Chudčice i Veverskou Bítýšku a přehradní nádrž by dosahovala až do Tišnova. V případě realizace tohoto návrhu bylo třeba počítat i se zvýšením jezu u Kamenného mlýna a se zatopením přilehlých luk v Žabovřeskách a části zastavěného území. V celé trati řeky Svratky od Kamenného mlýna až do blízkosti přehrady by ovšem bylo dosaženo požadované plavební hloubky 0,8 m.
Ke zvýšení kvality zavodnění v dolní trati pod Brnem zvažoval Kumpošt možnost zrušit stávající přehradní hráz a nahradit ji zcela novou v Pisárkách, 100 m nad jezem Kamenného mlýna. Obloukovitá stavba o poloměru 300 m by dosahovala výšky 50 m a i v případě této varianty by se vodní nádrž při celkovém objemu 250 milionů m³ a zaplavení 13 km² rozlila až k Tišnovu. Pod vodou by se tak ocitly obce Jundrov, Komín, Bystrc, Veverská Bítýška a část Březiny.
Přestože velkorysé úvahy Jindřicha Kumpošta o nové podobě přehradní nádrže nebyly realizovány, mimo jiné i pro jejich enormní náklady, svou komplexností se mohly stát podkladem pro regionální plán brněnské průmyslové oblasti i připravovaný směrný plán města Brna. Stejně tak je jeho vize dokladem úlohy, kterou v té době budování vodních děl i lodní doprava v územním rozvoji sehrávaly. V Regionálním plánu Kníničské přehrady Jindřich Kumpošt nicméně předložil také mnohá řešení oblasti až do úrovně detailu, jakými jsou úpravy břehů jezera, studie přístaviště i dílčí upravovací plány jednotlivých rekreačních a tělovýchovných středisek.
Městská rekreační zóna po roce 1945
S novou společenskou a politickou situací po roce 1948 se začala plně projevovat i proměna role, kterou „umělé jezero“ pro obyvatele města Brna a přilehlých obcí sehrávalo. Jako oblíbené místo odpočinku či turistický cíl se přehrada začala profilovat už krátce po skončení války, k čemuž výrazně přispělo i zřízení rekreační lodní dopravy. Původní trasa spojovala přístaviště v Bystrci s hradem Veveří a dalšími zastávkami, po roce 1949 byl plavební okruh rozšířen až do Veverské Bítýšky. Atraktivitu osobní lodní dopravy na přehradě zvyšovalo i „lidové jízdné“, které neodráželo skutečné náklady na provoz. V přístavišti byla zřízena restaurace a půjčovna loděk, stejně jako dřevěný hangár se zázemím pro údržbu lodí. Tramvajová linka dosahovala v té době pouze do smyčky v Komíně, dále navazovala doprava autobusová, popřípadě pěší trasa podél řeky. K prodloužení elektrické dráhy do Starého Bystrce došlo v rámci projektů tzv. dvouletky v roce 1948, čímž se přístup obyvatel města k přehradě výrazně usnadnil. Podle dobového tisku, kde je často přehrada označována jako „naše moře“, se skutečně stala hlavním rekreačním střediskem Brňanů. Převážně živelný nárůst soukromých chat i rekreačních středisek měl za následek nedodržování nezastavitelného ochranného pásma podél přehrady a jiné hygienické prohřešky způsobené zejména chybějící kanalizací. Kvalita vody v přehradě tak zhoršovala biologické vlastnosti řeky Svratky, která se jako doplňková k Březovskému vodovodu využívala pro zásobování města pitnou vodou.
Ochranné pásmo tedy bylo třeba zatravnit a břehy upravit jako písčitou pláž, aby se zabránilo dalšímu znečišťování. Nezanedbatelnou roli při terénních a drobných stavebních úpravách po obou březích přehrady měly v průběhu trvání celé pětiletky občanské brigády. V akcích „Občané budují své město“ či „5M“ došlo na osázení výslunných ploch, zatravnění břehů a úpravu stávajících vozovek. Na těch nejfrekventovanějších místech bylo zřízeno nejnutnější veřejné osvětlení, byla zavedena pitná voda, vybudovány byly i veřejné záchodky a základní hygiena.
Zájem o výstavbu rekreačních objektů na obou březích přehrady měl v průběhu padesátých let vzestupnou tendenci. Žádané byly lokality v okolí Rakovce, Kozí horky, Jelenice, Obory i Sokolského koupaliště, které se podobně jako Osada rozvíjelo ještě v průběhu válečných let.
Směrný plán města Brna z roku 1956
Samostatná územní dokumentace okolí přehrady byla zpracována ve Směrném plánu města Brna z roku 1956, jehož autory jsou architekti František Kočí a Zdeněk Kubíček. Kromě základních hledisek vodohospodářských architekti sledovali především zlepšení přírodních podmínek pro vybudování městské rekreační zóny. Měla se stát součástí ambiciózního kulturně-osvětového projektu Parku kultury a oddechu. Ten měl zahrnovat rozsáhlé území od Pisárek přes údolí Svratky až k přehradě včetně areálu Zoologické zahrady, jejíž stavba začala roku 1952 na Mniší hoře v Bystrci.
Okolí přehrady v té době tvořily zbytky zemědělských ploch, zahrádky a louky. Území bylo doplněno rozptýlenou zástavbou 721 klubů a soukromých i podnikových chat. Cílem směrného plánu bylo navrhnout v jednotlivých etapách rekreační oblast jako „architektonicky vyvážený celek“. K rekreaci jsou zde určeny obě strany jezera, levý břeh pro výstavbu soukromých chat a masovou návštěvnost – v denní špičce, tedy letní neděli, se zde počet návštěvníků odhadoval na 100 000 osob. Pravá strana měla sloužit hlavně podnikové rekreaci a loděnicím. Projektovány jsou nové příjezdové komunikace a parkovací stání, jak pro osobní automobily, tak pro autobusy. Pro pěší návštěvníky navrhují architekti vyhlídkovou a turistickou cestu kolem celého jezera, odkud vedou dále výletní cesty do lesoparků. Součástí plánu je 167 hektarů nových lesních ploch.
Autoři směrného plánu navrhli pět velkých upravených rekreačních středisek s přilehlými loukami celkem pro 188 000 osob na 105 hektarech. Vybavena měla být šatnami, hygienickými zařízeními, stanicemi první pomoci, restauračními objekty, přípravnami přinesených pokrmů, kulturním zařízením, telefonními hovornami, poštou, hřišti pro míčové hry, půjčovnou loděk a dětskými koutky s útulkem. V chatových oblastech je plánováno 920 chat pro cca 5 500 rekreantů a počítáno je i s rezervou pro umístění dalších 135 chat pro cca 810 osob.Všechny jsou řešeny s příjezdem pro motorová vozidla a malými parkovišti. Každá z oblastí má své hřiště pro míčové hry. Hřiště na fotbal, atletické disciplíny, případně tenis je stejně jako pět útulků pro děti umístěno tak, aby byly dostupné vždy z více chatových oblastí. Zřízen je také ústřední dětský koutek v rozsahu 3 hektary se stálým dozorem a brouzdalištěm. Stálou stanovou základnu s 50 stany autoři situují u Obory s vlastní ústřední budovou a kuchyní. Dále je počítáno se čtyřmi hotely o celkovém počtu 700 lůžek s vlastními plážemi a ústřední loděnicí pro 100 lodí. Jako hotel pro zahraniční hosty měl částečně sloužit i hrad Veveří.
V průběhu šedesátých i sedmdesátých let se v jednotlivých etapách rekreační středisko na Brněnské přehradě v souladu s plánem postupně realizovalo a toto období lze v kontextu návštěvnosti a rozvoje přehrady označit za vrcholné. V té době byla postavena většina podnikových ubytovacích zařízení, zintenzivnila se typová chatová výstavba a zvýšila se nabídka služeb. Ovšem s rozšířením automobilismu, usnadňujícím cestování do vzdálenějších lokalit, zhoršujícím se stavem vody i stále nedostačující infrastrukturou se zájem o masovou rekreaci na přehradě v následujících desetiletích začal postupně snižovat.
Současnost
S novým politickým a hospodářským systémem po roce 1989 se navíc zásadně proměnily priority obyvatel ve vztahu k veřejnému a soukromému vlastnictví pozemků v blízkosti vodní nádrže a ty determinují možný potenciál rozvoje městské rekreační oblasti dodnes. Změny v užívání jednotlivých objektů i dobová touha po soukromém domě v suburbii nastolily v okolí přehrady „trend trvalého bydliště“, a to buď přestavbou chat a zahradních domků, nebo výstavbou nových objektů na plochách původně určených k rekreaci. Zároveň však v posledních letech dochází ke znovuoživení rekreační funkce oblasti, neboť v roce 2011 se po deseti letech čištění přehrady i přítoků od sinic dalo opět v Brněnské přehradě celé léto koupat.
ŠS
