Otázka vybudování nového nemocničního areálu, který by kromě standardního ošetření pacientů vytvořil také zázemí pro potřeby lékařské fakulty a výzkum, rezonovala v Brně silně už od meziválečného období. Architekt Bedřich Rozehnal, jehož nemocnice na Žlutém kopci a v Černých Polích (1954) byly mimořádně dobře hodnoceny jak uživateli, tak i odbornou lékařskou i architektonickou veřejností, se návrhy podobného, na jednom místě koncentrovaného zdravotnického okrsku intenzivně zabýval po druhé světové válce ve čtyřicátých a padesátých letech. Vytipoval pro něj volnou nezastavěnou zónu na jihozápadě města nedaleko komunikace směřující na Jihlavu v sousedství chorobince ze třicátých let od Oskara Pořísky. Moderní lékařské centrum, které mělo ulevit dosluhující fakultní nemocnici u sv. Anny, však na tomto místě reálně vzniklo až s odstupem dalších desetiletí, a navíc podle plánů jiného autora.
Miroslav Spurný, který u Rozehnala studoval na brněnské fakultě architektury a zároveň krátce pracoval v jeho ateliéru, navázal na Rozehnalovy průkopnické aktivity na poli spolupráce architektů a lékařů. Po sérii studijních cest po zahraničních nemocnicích a dokončených projektech zdravotnických zařízení ve Znojmě, Boskovicích a Valašském Meziříčí se v rámci ateliéru Stavoprojektu dostal v polovině šedesátých let také k práci na areálu v Bohunicích. Stavba fakultního areálu podle Spurného generelu byla zahájena v roce 1969. Výsledná realizace se oproti původnímu očekávání protáhla zejména kvůli mimořádné finanční nákladnosti na více než dvacet let.
Po dvojici internátů pro zdravotní sestry a gynekologicko-porodnickém pavilonu byl jako další v roce 1989 otevřen výškový objekt hlavního pavilonu pro více než tisíc lůžek, kde se nacházela pracoviště specializovaných oddělení, administrativa, laboratoře i operační sály. Spurný jej koncipoval jako mohutný osmnáctipodlažní blok, který se po stranách organicky propojuje s nižším terasovitě uskakujícím hospodářsko-technickým křídlem a gynekologickou klinikou. Dominantním výrazovým prvkem lůžkového křídla jsou pravidelné pásy předsazeného geometrického rastru s průhlednými parapety a hnědě probarvenými slunolamy členěnými ocelovými polosloupky. Jeho repetitivní charakter v kombinaci s obrovským měřítkem objektu podporuje monumentální ráz nemocnice. Pomocí rozvlnění středových partií, prohnutí balkonů v rozích či předstupujících dlouhých linek balkonů na bočních fasádách dodal architekt domu na plastičnosti, což ještě zvýraznil diagonálním natočením části okenních otvorů. Hlavní vstup zasadil Spurný do centrálního průchodu v přízemí. Z hmoty stavby vystupuje také dvojice skulpturálně formovaných schodišť – to na západě je obložené černými kachli, expresivnější zvlněné na východě je ponechané v betonu. Nemocnice byla konstruována pomocí speciální technologie zvedaných stropů, připravených montáží na zemi a pomocí hydraulického systému zvedaných nahoru.
Spurného projekt nebyl kvůli dlouholetým průtahům dokončen v plném rozsahu, revoluce v roce 1989 souvislou výstavbu přetrhla. Ústřední lůžková část byla ještě v roce 1992 propojena s gynekologií pomocí pavilonu CH pro společné léčebné a vyšetřovací složky, dále se ale nepokračovalo. Oproti původnímu plánu chybí kaskádovitě uspořádaná interní klinika a poliklinika na západní straně. Na jejím místě dnes stojí Diagnosticko-terapeutické centrum, dokončené podle návrhu brněnského Atelieru AS v roce 2006. Fakultní nemocnice v Bohunicích slouží i v současnosti původnímu účelu jako hlavní lékařské vědecké pracoviště ve městě, její architektonické ztvárnění se dochovalo v téměř intaktním stavu.
KE
