Stavoprojekt Brno byla krajská projektová a inženýrská organizace, která měla dva odštěpené závody ve Zlíně (Gottwaldov) a v Jihlavě. Všechna tato tři pracoviště projektovala převážnou část panelových sídlišť v Jihomoravském kraji. Stavoprojekt Brno začal fungovat kvůli byrokratickým záležitostem až v roce 1949, i když jeho mateřská společnost vznikla již o rok dříve. Kromě sídlištní zástavby ústav projektoval také souhrnná řešení vybraných oblastních celků s urbanistickými studiemi. Společně s výškovými obytnými budovami projektanti vytvářeli občanskou vybavenost sídlišť, do které patřily základní a mateřské školy, dále jesle, stavby kulturní, prodejny a stravovací zařízení. Tyto objekty Stavoprojekt navrhoval i do starší městské a vesnické zástavby. Byly to stavby takzvaného vyššího stupně občanské vybavenosti, např. celé školní areály, divadla, kina, zdravotnické a nemocniční stavby, sportoviště, tělovýchovné budovy, obchodní domy, internáty, lázně, hotely a další menší zařízení. Všechny tyto budovy vytvářely ateliéry zahrnuté do rozsáhlé struktury ústavu, kde byli zaměstnáni kromě architektů také konstruktéři pozemních staveb a další specializovaní inženýři, například pro ústřední topení, elektrická zařízení, vzduchotechniku, vodohospodářství, interiérové a terénní úpravy budov a podobně. Stavoprojekt Brno jako projektová organizace fungoval až do roku 1990.
Administrativní a provozní budova brněnského Stavoprojektu, dnes sídlo odboru dopravy Magistrátu města Brna, byla vystavěna mezi lety 1980–1982 podle projektu architektů Viktora Rudiše a Aleše Jenčeka z roku 1978. V panoramatu Kounicovy ulice doplnila tři kancelářské věžové domy architektů Romana Zajíce a Jaroslava Ryšky. Výrazně horizontální budova ve stylu internacionální poválečné moderny vyvažuje vertikalitu okolní zástavby a především v linii parapetu terasy tvoří protějšek k dlouhému bloku studentských kolejí na protější straně ulice.
Půdorys budovy připomíná písmeno H. Zatímco přízemní část pětipodlažního bloku orientovaného do dvora sloužila jako garáže, přízemí uličního bloku bylo určeno pro obchodní činnost. Architekti reagovali na požadavky řešení chybějící občanské vybavenosti nejbližšího okolí, tvořeného dodnes především studentskými kolejemi a kancelářskými budovami. Střecha severní části, určené pro maloobchod, plní funkci jakési piazzety. Obě administrativní části budovy jsou přístupné z této terasy na úrovni prvního patra, jež výškově navazuje na vstupní prostor již zmíněných vysokopodlažních budov v ulici Šumavské. V sektoru propojujícím oba symetrické bloky se nachází přednášková a výstavní hala. Viktor Rudiš, jenž byl od roku 1969 vedoucím I. ateliéru brněnského Stavoprojektu, se od počátku svého působení ve státním podniku snažil aktivně prosazovat zájem o výtvarné umění. Díky němu výstavní prostor Stavoprojektu, tzv. Malá galerie, hostil v polovině osmdesátých let tehdejší přední československé tvůrce, jakými byli například Miloš Chlupáč, Dalibor Chatrný, Zdeněk Palcr či Čestmír Kafka.
Po revoluci byl objekt adaptován pro potřeby Magistrátu města Brna, výraznější stavební úpravy se projevily v obchodním parteru a v přepážkové hale odboru dopravy. Kanceláře však nebyly výrazně přestavěny a budova si uchovává původní charakter.
LCH
